Jdi na obsah Jdi na menu
 


HISTORIE ŘÁDU SVATÉHO LAZARA

Dějiny a historie Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského jsou utvářeny dle mého názoru jedním z nejzajímavějších příběhů celé naší civilizace. Je to příběh o odhodlání, sebeobětování, nezměrné statečnosti, odvahy a milosrdenství. Úžasný je sám o sobě už jen fakt, že si tento řád zachoval svou trvalou nepřetržitou kontinuitu a tradici po celá staletí. Řád svatého Lazara je nejstarší, dosud existující humanitární organizací na světě a po celý čas své existence se mimo jiné vyznačoval nejstatečnějšími bojovníky své doby.

Samotný špitál byl založen již v roce 125 před Kristem a jeho zakladatelem byl velekněz a vládce Jeruzaléma Johannes Hyrcanus, syn Simona (Judy) Makabejského z dynastie Hasmonovců. Špitál vznikl před hradbami Jeruzaléma, v údolí potoka Cedronu, severně od pozdější Tankredovy věže, před Svatoštěpánskou branou, severozápadně od centra města. Na vybudování špitálu byly použity mimo jiné i peníze z pokladu hrobu krále Davida. V této době Řád pochopitelně ještě neexistoval v jeho dnešní podobě, ale jeho tradice začíná právě u tohoto špitálu, který přetrval staletí a po dlouhou dobu si uchoval svou kontinuitu. Tehdy tento špitál spravovalo společenství, které upřednostňovalo pomoc bližnímu a milosrdenství před svými vlastními a osobními zájmy. Při tomto špitálu tehdy Řád vznikl, podobně jako i Řád svatého Jana vznikl při Špitálu s kostelem svatého Jana Slitovníka (později zasvěceného Janu Křtiteli), postaveném rovněž ještě před první křížovou výpravou (1095-1099).

Již sám Jan vévoda normanský, pozdější francouzský král Jan II. Dobrý (řečený Jan Dobrotivý), uvádí ve své dochované listině z 25. června 1343, že Řád jako takový, byl založen v roce 72 po Kristu, za vlády císaře Vespasiána (vládl v letech 69-79 n.l.) a uvádí jej jako nejstarší rytířský řád. V této době již výše uvedený špitál spravovalo křesťanské bratrstvo charitativně založených předchůdců současného Řádu svatého Lazara.

Nicméně rytíři svatého Lazara považují za svého skutečného zakladatele svatého Basila Velikého (330-379 n.l.), který již toto bratrstvo přetvořil do skutečného řádu, byť ještě samozřejmě duchovního a špitálního a nikoli ještě rytířského. Proto se také prokazatelně po mnoho dalších století řídili mniši ve špitálu svatého Lazara řeholí svatého Basila. Tato fakta mimo jiné uvádí i papež Pius IV. ve své bulle Inter Assiduas z roku 1565.

Svatý Basil je dodnes jedním z hlavních patronů řádu a právě díky němu mají dodnes řádové pláště černou barvu, neboť černá je barvou basiliánů. V historii se samozřejmě, zejména v době míru ve Svaté zemi, nosily pláště a varkoče v bílé barvě (barva čistoty a neposkvrněnosti), v odkazu na hlavní patronku řádu, Pannu Marii, jejíž barvou je právě bílá. Zelený kříž, symbol řádu, samozřejmě vychází z barvy hlavního patrona řádu (po němž řád nese i své jméno) svatého Lazara, současníka a blízkého přítele samotného Ježíše Krista. Smaragdová zeleň byla vnímána především jako barva naděje, lékařství, léčení a uzdravování. V dobách ranného křesťanství symbolizovala smaragdová zeleň rovněž mládí, plodnost přírody, návrat ztracených sil a zmrtvýchvstání. Teprve až o mnoho staletí později se zelená stala i posvátnou barvou islámu. Smaragd, z něhož byla řádová barva přejata, byl od pradávna považován za nejcennější drahokam. Je jedním z apoštolských kamenů, citovaných v Bibli a jiných posvátných textech. Mimo jeho léčebné účinky měl i moc očišťovat, snižovat tělesné i duševní utrpení a vést k soucitu se vším živým.

Vedle Panny Marie, svatého Lazara a svatého Basila řád ctí jako své patrony i svatého Sophronia, blahoslaveného bratra Geparda (prvního Mistra Řádu), svatého Ludvíka IX. Francouzského (řečeného Svatého), svatou Alžbětu Duryňskou a svatého Eleazara de Sabran.

Jako rytířský vzor pro členy Vojenského a špitálního řádu rytířů svatého Lazara Jeruzalémského byly vybrány takové osobnosti, jako již zmíněný král Ludvík IX. Francouzský (prohlášený papežem Bonifácem VIII. v roce 1298 za svatého), nebo císař Karel Rakouský (prohlášený v roce 2004 papežem Janem Pavlem II. za blahoslaveného).

V průběhu dalších staletí je řád často písemně dokládán dobovými spisy a kronikami, například za císařů Juliána Apostaty (361-363), Valentinina I. (364-375), Justiniána (527-565), Heraclia (610-641), Karla Velikého (800-814) a dalších...

Po dobytí Jeruzaléma první křížovou výpravou v roce 1099 zde křižáci nalezli, mimo dva další špitály (Špitál Santa Maria de Latina, resp. Špitál svatého Jana a Špitál svaté Máří Magdalény) , i již existující a mnichy spravovaný špitál svatého Lazara. Jakmile křesťané Jeruzalém dobyli (15.7.1099) a zajistili jeho bezpečnost bitvou u Askalonu (11.8.1099), jali se uspořádat strukturu Jeruzalémského království. Tímto mimo jiné vzniklo i uskupení, nazývané Jeruzalémský špitál, který sdružoval i všechny tři již existující, výše zmíněné špitály. Jejich představeným se stal později blahoslavený bratr Gerard (posléze nesprávně označovaný jako Gerard Tanque), který je dodnes uznáván jako první velmistr obou největších špitálních řádů naší civilizace. V řádových pramenech rytířů svatého Lazara nacházíme krásné rčení, které si zde dovolím ocitovat. Tak jako z jednoho kořenu vyroste strom dvojího kmene, vyrostl z Jeruzalémského špitálu dvojí řád – Křižovníci Svatojánští a Rytíři svatého Lazara. Těžko bychom lépe slovy vyjádřili historický stav věcí. Proto jsou dodnes Maltézští rytíři nejbližšími a nejrespektovanějšími bratry našeho Řádu.

Jak už bylo řečeno, oba řády se vyvíjeli společně pod vznešeným vedením našeho společného mistra bratra Gerarda. Ten byl i později bullou papeže Paschala II. v roce 1113 jmenován Mistrem obou špitálů. Tentýž pontifik přeorganizoval novou bullou o dva roky později (v roce 1115) toto bratrstvo tak, že ho zlatinizoval a místo stávající řehole svatého Basila mu určil řeholi svatého Augustina. Toto rozhodnutí bylo velmi důležité, neboť mimo jiné později umožnilo i bojovou činnost obou řádů. Nicméně vzhledem k poslání obou řádů bylo již od samého počátku nutné, spektrum činností, jakož i směr, kterým se tyto řády ubíraly, oddělit. Základní rozdíl tkvěl (mimo jiné) v tom, že pacienti řádu svatého Lazara byli nemocní nevyléčitelně a nakažlivě. Proto se obě větve již od samého počátku vyvíjely samostatně a každá z těchto institucí se rychle zaměřila především na své úkoly a vytvářela svá vlastní oddělená bratrstva. Avšak navzdory všem potížím, stále pod vedením svého společného prvního Mistra bratra Gerarda, až do jeho smrti v roce 1120.

Bratr Gerard bohužel nestihl za svého úžasného života vše, ale po jeho smrti nastoupil na jeho místo opravdu důstojný nástupce jeho odkazu. Byl jím nový mistr (později rovněž blahoslavený) bratr Raymond du Puy. Na jeho práci je vidět, že měl za svého života ve svém předchůdci tak skvělý vzor. Nicméně i on si uvědomoval problémy plynoucí z jednotného vedení Jeruzalémského špitálu, zejména co se týče tak specifického uskupení, jakým byl Řád svatého Lazara. Proto prozíravě dovolil, aby se stal téhož roku prvním zcela samostatným Mistrem odděleného Řádu svatého Lazara, samotný rektor Řádu svatého Jana Jeruzalémského, Roger Boyant, který do řádu přešel a v podstatě jej tímto zcela osamostatnil. Tímto bylo postavení Řádu svatého Lazara natolik upevněno, že již nadále šel pouze a výhradně svou vlastní cestou.

 

Již od roku 1123 byl uváděn jako samostatný rytířský řád !!! Papež Innocenc IV. povolil zvláštní bullou v roce 1253 volit do funkce velmistra zdravého rytíře a již řád jako rytířský oslovuje. Nic na tom nemění fakt, že jako rytířský byl oficiálně uznán až 11.4.1255 papežem Alexandrem IV. (1254-1261), který mu zároveň potvrdil augustiniánskou řeholi. Nic na tom nemění fakt, že až v roce 1262 mu byla jeho nástupcem papežem Urbanem IV. (1261-1264) postoupena všechna privilegia a osvobození od daní, kterých požívaly pouze a výhradně církevní klášterní řády. Nařízení jeho nástupce, papeže Klementa IV. (1265-1268) již v roce 1265 nařizuje, aby veškeré katolické duchovenstvo, posílalo všechny malomocné pouze a výhradně do špitálů a nemocnic Řádu rytířů svatého Lazara a zároveň byla všechna ostatní leprosária podřízena řádovému vedení. Touto dobou už řád spravoval nejen leprosaria, špitály, hospice, kostely, ale také své vojenské posádky a hrady nejen ve Svaté zemi, ale i ve většině zemí Evropy…

Předsunutá pozice špitálu před hradbami Jeruzaléma si vynutila mimo jiné i rychlou změnu charakteru řádu. Vedle špitálně-charitativní složky nabývá každým dnem na síle i složka vojensko-rytířská. Její význam je stále větší a brzy se stává bojovou silou, se kterou je ve Svaté zemi třeba počítat.

Francouzský král Ludvík XIV. (1638-1715) ve své deklaraci z dubna roku 1664 nazval Řád svatého Lazara „prvním vojenským řádem církve, který potírá nepřátele víry a křesťanského náboženství". Tento řád je bezesporu jedním ze zcela nejstarších vojensko-špitálních řádů na světě a navíc s jednoznačně nejstaršími řádovými kořeny v historii naší civilizace!!! Nemluvíme zde nyní o čistě duchovních řádech, ale i na poli špitálním je označován za nejstarší charitativní organizaci na světě. 

Nicméně faktem zůstává, že Řád svatého Lazara začal expandovat, sílit a rozvíjet se, po zcela samostatné linii. Navíc (což bylo ve středověké společnosti obvyklé) začal i nabývat řádového majetku. Brzy se zvěsti o jeho smyslu, cílech a poslání začaly šířit i mimo území Svaté země. Řád si záhy získal velmi dobrou reputaci nejen na středním východě, ale i v západní Evropě. Brzy začal řád získávat bohaté dary od největších evropských panovníků. Obdržel velké zdroje financí od francouzkého krále Ludvíka VII. (1137-1180), anglického krále Jindřicha II. (1154-1189), či císaře Římsko-německé říše Fridricha II. (1220-1250). Nutno dodat, že tuto reputaci si nezískal jen svojí humanitárně-špitální, či monasticko-církevní činností, ale především vojensko-rytířskými činy na poli válečném.

Rytíři svatého Lazara dokonce dostali za úkol střežení a obranu tak významných hradů, jako byly například Kharbetel Zeitha, či Madjel el Jeremiah. Pakliže byla nějaké instituci svěřena obrana tak důležitého opěrného bodu, jakým zejména ve Svaté zemi hrad byl, svědčilo to o naprosté spolehlivosti, dostatečném počtu bojovníků, schopnosti takový hrad zásobovat a zejména vysoké morálce připravené takový hrad udržet za každou cenu. Z toho vyplývá, že rytíři řádu požívali značné důvěry v jejich schopnosti, odhodlání a připravenost. Jejich bojová složka sice vznikla později než špitální, ale vyvíjela se souběžně s bojovými jednotkami Johanitů a Templářů. Dokonce i významné řády, jako Řád německých rytířů, či Řád svatého Tomáše vznikly mnohem později. 

 

Zde je nutné upozornit na zcela zcestnou fikci, že rytíře Řádu svatého Lazara cvičili Templáři. Do bojové složky řádu totiž většinou vstupovali již velmi dobře vycvičení světští rytíři, kteří další zvláštní výcvik nepotřebovali. Někdo by mohl namítnout, že tito rytíři byli sice vycvičeni v samostatném boji, nebo v boji v rámci svého kopí (myšleno jednotku – latinsky lance), ale pravdou je, že v době kdy probíhal tzv. Troyský koncil (Troyes) , tedy v roce 1129,  čítal počet bojovných bratří Řádu templářů mezi třiceti až padesáti rytíři !!! Skutečný rozmach Templářů začal až právě po tomto roce. Oproti tomu pravdou je, že ve schválených statutech Templářů již bylo stanoveno, že všichni rytíři nakažení leprou (malomocenstvím) musí přestoupit do Řádu svatého Lazara, což se i skutečně reálně dělo. Pokud se tedy jedná o nácvik větších jízdních útvarů, cvičili tuto taktiku samozřejmě všechny řády, ale odděleně každý zvlášť.

 

Zároveň je ovšem rovněž nutno říci, že ostatní řády s bojovými složkami (tedy Johanité, Templáři, a později Němečtí rytíři) měli válečných jednotek opravdu o něco více. Tento fakt vycházel ze situace, že Řád svatého Lazara vznikl na základech leprosaria a dlouho do něj vstupovali buď jen přímo malomocní, nebo lidé, kteří se opravdu museli smířit s faktem, že budou při plnění svých řádových povinností se vší pravděpodobností rovněž dříve, či později leprou nakaženi.

Na dnešní poměry bychom žasli, kolik takových hrdinných charakterů se tehdy ve Svaté zemi našlo. Právě díky nim papež Inocenc IV. roku 1253 dovolil volit velmistra řádu z řad zdravých rytířů.

Co se týče válečných zásluh, nezůstali Lazariáni v ničem pozadu za svými bratry v kříži z ostatních řádů. Naopak. V boji s jinověrci rytíři Řádu svatého Lazara opravdu vynikali. Zatímco u ostatních rytířských řádů dobové prameny často uvádějí poměrně přesné počty přeživších Johanitů, Templářů, či Německých rytířů, u řádu svatého Lazara měli soudobí kronikáři práci značně ulehčenou. Lazariáni, pokud se jednalo o bitvu prohranou, totiž v naprosté většině případů padli všichni. Pokud se někdo vůbec zachránil, pak to byl ze zřejmých důvodů pouze korouhevník, který ustoupil jen proto, aby uchránil prapor řádu, a Velmistr, aby kontinuitu Řádu zachoval. K tomuto faktu vedly mimo jiné dva hlavní důvody.

První důvod je jasný. Pokud byl totiž rytíř malomocný, velmi dobře si uvědomoval, co přesně jej ve zbývajících letech čeká. Měl to denně na očích při plnění řádových povinností v době míru, když ošetřoval své spolubratry, nebo svěřence špitálu, kteří již prožívali hrůzy pokročilejších stádií nemoci. V dobách křížových výprav neexistovala žádná pozitivní vyhlídka, či naděje na pokrok v léčbě. Všichni věděli, že nemoc je neoddiskutovatelně nevyléčitelná. Proto ve svých modlitbách prosili Boha o milost čestné smrti v boji za víru, než aby museli ve strašných bolestech umírat na lůžku, když už by neudrželi meč. Často jim spolubratři museli pomáhat do sedla a přivazovat meč, či sekeru k zaživa tlející ruce, aby se do boje vůbec mohli pustit. Pakliže rytíř bitvu přežil, sundával s částmi zbroje i kusy svého těla. Takový rytíř opravdu neměl jediný důvod, či pohnutku ustupovat před nepřáteli Boha. Rytířská smrt v boji pro ně nebyla frází, nýbrž skutečným vysvobozením.

Druhým důvodem byl fakt, že zdraví rytíři kteří malomocní nebyli, museli být tak pevnými a odhodlanými věřícími, zcela oddanými ideálům a poslání řádu, že se svým nemocným bratrům ve svém zápalu naprosto vyrovnali. Jak jinak by si zcela dobrovolně mohli vybrat takový úděl, při kterém měli pomáhat těm nejubožejším z ubohých, s vyhlídkou, že je jen otázkou času, kdy se při své práci pro řád sami nakazí touto strašlivou nevyléčitelnou nemocí. Nenacházím v dějinách této civilizace žádný jiný příklad tak absolutní a bezvýhradné obětavosti. Pakliže bránili svůj špitál a své svěřence proti neporovnatelně početnějšímu nepříteli, zatímco všichni ostatní se stáhli do bezpečí hradeb, nikdy neopustily své bratry v Kristu a společně bojovali do posledního muže, do posledního okamžiku, do poslední kapky krve, proti všem. Rytíři svatého Lazara nikdy neustupovali…

Není tedy divu, že s takovou nadlidskou morální silou a odvahou se zapsali zlatým písmem do historie křížových výprav a dějin naší civilizace vůbec. Pokud pominu jejich statečnost v každodenním životě v době míru, pak na poli válečném excelovali přinejmenším stejnou měrou. Rytíři svatého Lazara bojovali v mnoha bojích, mnoha bitvách, mnoha válkách, mnoha křížových výpravách, i celá staletí po nich.

 

V samých počátcích po dobytí Jeruzaléma křižáky je dobových pramenů k jejich bojové činnosti jen málo, neboť útočili v menších celcích. Od příchodu křižáků do Levanty však jejich počty už jen rostly. Jak vzrůstal počet křesťanů v oblasti, rostly samozřejmě přímou úměrou i počty těch, kteří se nakazili leprou. A bohudíky, narůstal i počet bratří, kteří byli ochotni zasvětit svůj život péči o ně. Oproti ostatním rytířským řádům byly jejich počty menší, což ovšem dokázali vyrovnat svou nezměrnou statečností. Jakmile však začal stoupat počet zdravých rytířů, stali se opravdu velice obávanou bojovou silou. Proto postupně nacházíme v soudobých záznamech dobových kronikářů všech zúčastněných stran ( tedy i z muslimských zdrojů), čím dál tím více záznamů a zmínek o jejich činech na bojištích dějin.

 

Pakliže se chceme zaměřit na bojovou činnost Řádu svatého Lazara, je nutné si uvědomit, že zpočátku bojovali rytíři v samostatných skupinách, odděleně od ostatních řádů, o světských uskupeních ani nemluvě. Teprve později, když řád sílil a malomocenství začalo být vnímáno již jako poměrně běžná součást života ve Svaté zemi, začaly i ostatní řády spolupracovat těsněji. Až na několik etap, bylo poměrně běžné, že například Johanité útočili v součinnosti s Templáři (byť samostatně pod vlastními korouhvemi), a podobně. Řád svatého Lazara si na takovou spolupráci musel chvíli počkat. I tak se však jeho rytíři účastnili bojů za druhé křížové výpravy a s vojskem krále Balduina III. obléhali Damašek (28.7.1148) a Askalon (19.8.1153).

 

Přestože se Řád svatého Lazara účastnil bitev již dříve (většinou právě s oběma výše uvedenými řády), nebývalý rozmach a nárůst součinnosti zaznamenal za vlády jeruzalémského krále Balduina IV. (1160-1185). Snad proto, že sám tento král byl již od svých deseti let rovněž malomocný, začali i jeho současníci nahlížet na malomocné rytíře s větším pochopením. Navíc rytíři Řádu tvořili jeho osobní stráž, neboť byli jediní, kdo se nemusel obávat nakažlivosti jeho choroby. Tak tomu bylo i ve slavné bitvě u Montgisard (25.11.1177), kde pod jeho skvělým vedením dosáhli Lazariáni spolu s ostatními řády dokonalého vítězství nad Saladinem, který sám sotva vyvázl jen za cenu kompletního vybití jeho osobní stráže a naprostého zdecimování jeho vojska.

 

Řád se samozřejmě účastnil i nešťastné bitvy u Hattínu (4.7.1187), kde bylo jeruzalémské vojsko kvůli špatnému velení krále Guye de Lusignan poraženo. Téměř všichni přítomní rytíři Řádu padli v boji a těm co přežili, byla nabídnuta záchrana života za konvertování na islám. Nikdo z rytířů svatého Lazara, ani z jiných řádů, tuto nabídku nepřijal a všichni do jednoho byli brutálním způsobem popraveni. Když poté Saladin oblehl Jeruzalém, bojovali Lazariáni se ctí o jeho hradby až do čestné kapitulace křesťanských vojsk (2.10.1187).

 

Když byl ztracen Jeruzalém, tak se rytíři řádu podíleli na třetí křížové výpravě a bojovali ve vítězném vojsku při znovudobytí Akkonu (12.7.1191), kde si posléze zřídili své nové řádové sídlo, které ubránili 100 let a dokázali je vlastní flotilou zásobovat až do konce křesťanské přítomnosti ve Svaté zemi. Poté bojovali ve vojsku s Richardem I. (1157-1199) v bitvě u Arsúfu (7.9.1191) a v bitvě u Jaffy (5.8.1192).

 

Svatolazarští rytíři rovněž bojovali v dvoudenní bitvě u Gazy, známé jako bitva u La Forbie, která bývá často přirovnávána k druhému Hattínu (17-18.10.1244). Katastrofální porážku přežilo z rytířských řádů jen 33 Templářů, 27 Johanitů a 3 Němečtí rytíři. Rytíři svatého Lazara padli jako vždy se ctí všichni do jednoho.

 

Řád svatého Lazara se rovněž velmi aktivně podílel na sedmé křížové výpravě, kde s vojsky Ludvíka IX. Francouzského (1214-1270) bojoval v bitvě u Damietty a město pomohl dobýt (6.6.1249). Jejich přítomnost ve vojsku této křížové výpravy je velmi dobře doložena mimo jiné i v díle Paměti křižákovy, sepsaném rytířem Jean de Joinville, které patří mezi nejznámější díla světové literatury.

 

Ve zdaleka neposlední řadě pak samozřejmě rytíři svatého Lazara do posledního muže (opět doslova a do písmene) bojovali o poslední baštu odporu ve Svaté zemi, město sklon (Acre). Společně s ostatními řády splnili svou svatou povinnost a hrdinně zahynuli v boji, přestože výsledek byl vzhledem k obrovské přesile muslimů, předem naprosto jasný. Rytíři svatolazarští se navíc proslavili tím, že na posvátné půdě Levanty naposledy ukázali, že své svěřence a bratry nikdy neopustí, když se odmítli stáhnout do bezpečí města a padli všichni při obraně svého špitálu před hradbami. 

 

Řád samozřejmě vybojoval válek, bitev a bojů mnohem více, ale myslím, že jako stručný výčet nezměrné statečnosti jeho rytířů tento drobný náhled do jeho historie bohatě postačí.

 

Po dobytí Akkonu a pádu Svaté země v roce 1291 se přeživší rytíři Řádu přesunuli na Kypr v naději, že odtud v rámci nové křížové výpravy dobudou Svatá místa zpět. Teprve poté co bylo jasné, že se žádná nová křížová výprava v dohledné době neuskuteční, přesunuli své hlavní řádové sídlo do Francie, kde už měli tou dobou mnoho zaběhnutých fungujících komend.

 

Řád svatého Lazara přišel do Francie již v roce 1149 a francouzský král Ludvík VII. jim v roce 1154 dědičně daroval hrad Boigny. Tak vznikla komenda v Boigny-sur-Bionne u Orleans. Právě sem přešli rytíři svatého Lazara po pádu Levanty z Kypru. Francie se tak stala hlavní řádovou provincií, přestože již v té době měli komendy po celé Evropě, mimo jiné v Anglii, ve Skotsku, v Čechách, v Německu, na území dnešního Švýcarska, Saska, Duryňska, v Itálii, na Sicílii, v Kalábrii, v Rakousku, v Uhrách, ve Španělsku, atd.

 

V okamžiku kdy rytíři svatého Lazara pochopili, že je opětovné získání Svaté země v nedohlednu, začali budovat rozsáhlou síť komend po celé Evropě, především pak ve Francii. Nejproslulejší se stala právě komenda v Boigny-sur-Bionne, hned na druhém místě v pořadí důležitosti pak byla komenda v Paříži, v místech dnešní čtvrti Saint Lazare, která nese jméno Řádu dodnes. Mimo Francii však vznikaly i další komendy po celém kontinentu, mnoho z nich dokonce ještě v dobách křižáckých států.

 

Například na území dnešního Švýcarska na Vierwaldstattersee (dnešní kanton Uri) vznikla v roce 1134 komenda v Seedorfu u Fluelen, malý konvent zde založil před rokem 1200 rytíř Arnold de Brieuf. V kantonu Zurich založil v roce 1217 křižák Rudolf hrabě Rapperswill komendu Gfenn. Následovala komenda Schlatt poblíž Freiburgu v Breisgau, z počátku 13. století, která byla později v roce 1362 předána Johanitům. 

 

V roce 1135 založil v Anglii řádový rytíř Roger de Mowbray komendu Burton-Lazare (hrabství Leicestershire) a ve Skotsku byla založena komenda v Linlithgow. Obě tyto komendy přetrvaly až do reformace.

 

V německých zemích vznikla první komenda v Mohuči, díky křižákům vracejícím se ze Svaté země již ve druhé polovině 12. století. Z Mohuče se řád dále šířil celou zemí, hlavně do Saska a Duryňska, zejména díky biskupovi Sigfriedovi II. (1208-1230) a jeho nástupci Sigfriedovi III. von Eppstein (1230-1249). Roku 1229 byla založena komenda ve městě Gotha a vzápětí roku 1231 komenda Braunsrode u Heldrungen. V Sangerhausenu byla vedle komendy v roce 1252 zřízena i leproserie a již o rok později tj. roku 1253 fungovala další leproserie i v Megersheimu u Mohuče.

 

V roce 1221 vzniklo také italské převorství v Capuy s rozsáhlými majetky na Sicílii a v Kalábrii, které Řádu daroval císař Friedrich.

 

Již v druhé polovině 12. století začal Řád svatého Lazara pronikat dále na východ, mimo jiné do Čech, Rakouska, Uher. Stalo se tak nejpozději v roce 1181. Do Čech se řád dostal díky účasti Čechů na druhé křížové výpravě, na pozvání českého knížete, později českého krále, Vladislava II. Přesný rok příchodu řádu do českých zemí bohužel neznáme, ale stalo se tak se vší pravděpodobností v letech 1158-1181. Prameny nejsou zcela jednoznačné a většina dobových materiálů bohužel zanikla za husitských válek. Toto rozmezí však uvádí většina našich odborníků a historiků (Kočí, Hanzalová, Suchánek, atd.) a důležité je, že jej uvádí i náš přední (ne-li vůbec největší) odborník na tuto problematiku dr. Milan M. Buben, který je sám rytířem Suverénního vojenského a špitálního řádu Maltézských rytířů.

 

 

metadata:

00-HISTORIE RADU SVATEHO LAZARA-komplet.doc

autor Jarka a Milan

společnost doma

vytvořeno 16. března 2011 21:13:00

uložil Dell

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA