Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hlásat dobro dobře † Hloupost je tak hanebná proto, že náleží do oblasti ducha

kniha: Alessandro Prozanto, PROVOKUJÍCÍ EVANGELIA

1. vydání 1967, 30. vydání 2007

 

Kniha je pro mne zajímavá a aktuální tím, že realitu ve farnosti v roce 2014/2015, kterou intenzivně vnímám, vidím stejně jako autor knihy v roce 1967. Proto asi kniha vyšla v tolika vydáních a překladech.

Proto bych si dovolil ocitovat z knihy, co považuji pro mne a naši farnost za inspirativní.

 

 

české vydání 2012

 

 

 

 

 

 

A proč mne z celé knihy zaujala právě tato citovaná kapitola, inu posuďte sami.

str. 135 a následující

LUMP ZA KATEDROU

Lukáš 16,1-9 (katolický liturgický překlad)
http://www.obohu.cz/bible/index.php?styl=KLP&k=L&kap=16

Určitě by bylo škoda odbýt tohoto správce, který okrádá svého pána a navíc dělá v účetnictví pěkný zmatek, jako pouhou legrační postavičku, která nám nemá co říci. Ježíš nám ho určitě nestaví před oči proto, aby nás pobavil, nýbrž jako výčitku.

Za katedru tedy dnes usedá tento předvídavý správce a bude nás učit, "co to znamená být křesťanem". Uštědří nám lekci chytrosti a prohnanosti.

Jedná se bezpochyby o lekci mimořádného významu. Když nám totiž chce Kristus sdělit něco zásadního, vždy si vybírá profesory, kteří "spadli z nebe", kteří nic nevystudovali a žádný diplomem se pyšnit nemohou, kteří "mezi nás" prostě nepatří. Dělá to proto, aby nás donutil nějak reagovat, chce námi - pro naše dobro - pořádně otřást.

Tak například v lekci věnované novému přikázání o lásce k bližním nevystupují jak vzory hodné následování ti, u nichž bychom to nejvíc očekávali - kněz a levita (ty bychom naopak nikdy napodobovat neměli!), ale heretik a odpadlík od pravé víry - Samaritán.

Podobně bourá Ježíš naše ustálené představy i v této lekci nazvané "povinnost být chytrý". Jako člověka, od něhož se máme hodně učit, nám představuje podvodníka a lumpa, který nám je možná docela sympatický, ale - málo platné - patří do kriminálu. A ještě k tomu nás Ježíš vybízí, abychom si z něj vzali příklad!

Ježíšovi je prostě tento "předvídavý správce" sympatický. Celá dlouhá staletí byl, pravda, označován jako nevěrný, ale správný výraz je předvídavý. Bystří exegeté dokonce přišli na to, že výraz "nepoctivý" je dodatek, který je duchu celého podobenství cizí. Jde o osobní podotknutí evangelisty Lukáše, který měl asi pocit, že by to bez jeho zdviženého ukazováku takovému výtečníkovi prošlo moc snadno. Ježíš naopak kárá ty, kdo předvídavého správce nedokážou následovat. Říká slova, která nám znějí jako šlehnutí bičem: "Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla."

Ti z nás, kdo chtějí mít všechno přehledně rozškatulkované - my jsme tady, a oni tam, tady je dobro, a na opačné straně barikády zlo -, se teď asi tváří hodně kysele. Podobenství nás totiž nutí pohlédnout pravdě do očí: prozíravost nebydlí u nás, ale právě u těch druhých. U nás sídlí... Ale no tak! Jen to nepříjemné slovo, které je opakem prozíravosti, vyslovte pěkně nahlas! A když na ně nebudete moci přijít, klidně se podívejte do slovníku.

Je zvláštní, že "malé věci" dokážou v lidech probudit velké vášně, zatímco "velké věci nechávají lidi většinou v klidu" (U. Vivarelli). Stačí pomyslet na válku: kolik peněz je na ni třeba vynaložit, kolik vědců pracuje v jejích službách, jaké úsilí její vedení vyžaduje! Nebo si vezměte obyčejné podnikání, živnost či řemeslo: i ty od člověka, který se za svou práci nechce stydět, vyžadují spoustu energie a velkou dávku vynalézavosti.

Jak je možné, že se my, kdo pracujeme pro "velkou věc", nemůžeme - co se týče nadšení, vynalézavosti, podnikavosti a inteligence - lidem, kteří se věnují jen "drobnostem", vůbec rovnat?

"Milujete ideje vášnivě? Milujete je tak, že byste se kvůli nim nechali zabít? Existuje myšlenka, která vám nedá spát, o níž jste přesvědčeni, že je pro vás životně důležitá? (A. Camus). Tuto otázku bychom si měli položit i my, ale nikoliv v souvislosti s idejemi, ale s naším křesťanstvím, které je přece mnohem víc než obyčejná ideologie.

Pracujeme pro velkou věc: pro Boží království. Jak je možné, že pro ně pracujeme bez zájmu, bez zápalu, bez špetky fantazie, bez jediného nového nápadu?

Lajdáckost a nezájem stahují naši "velkou věc" ke dnu. Hospodin opravdu neměl šťastnou ruku. když za správce svého majetku zvolil právě nás!

Proč považujeme chytrost za nezřízený přepych? Proč v ní nevidíme spíše Boží dar? Proč ji nechápeme jako svou povinnost? Proč se k ní stavíme podezíravě, jako by se v ní tajilo bůhvíjaké zlo? Proč jí, když se chce naplno rozvinout, hned házíme klacky pod nohy s odůvodněním, že se musí naučit pokoře, aby nezbloudila? Vůbec nám nedochází, že náhubek, který jí nasazujeme (a který je pro nás tak pohodlný), jí nedovoluje dýchat a nakonec ji může i zahubit. Vůbec nám nedochází, že největší herezí je v Božím království lhostejnost.

Proč přenecháváme fantazii básníkům a romanopiscům a domníváme se, že v křesťanství nemá co pohledávat? Proč pořád mechanicky opakujeme nezáživné, suché, nic neříkající pravdy?

Říkáme, že stojíme na straně pravdy, a skutečně tomu tak je. Ale to neznamená, že se máme odstěhovat do muzea a pečlivě to tam hlídat.

Říkáme, že konáme dobro, ale vůbec nás nenapadne, že konat dobro nestačí, že je třeba konat dobro dobře: tedy rozumně, vynalézavě, prozíravě a s nadšením.

Říkáme, že se nám dostalo Boží milosti, což je bezesporu velký dar. Neznamená to však, že díky tomu už nemusíme být "lidští", že milost zakryje naše lidské nedostatky. Pro naši lenost a zanedbávání povinností, které na tomto světě máme, není žádná omluva. Na věčnost se nevymlouvejme, ta nám žádné alibi neposkytne. Svou věrnost tomu, co je věčné, dokážeme jedině tak, že budeme naplno žít v současnosti.

† † †

Ježíš obdivuje mazanost prozíravého správce. Co z toho plyne pro nás? To, že nás, své liknavé a nepřipravené služebníky, asi moc nepochválí.

Ježíš nás učil, že máme být dobří. To však není totéž co pošetilí. Aby nás jednou provždy vyvedl, posadil za katedru tohoto šejdíře, který je sice s poctivostí na štíru, ale myslí mu to jedna radost.

Necháme se od něj poučit?

Možná, že největší rozdíl mezi námi a prozíravým správcem spočívá v tom, že on se potýká s účty, které ne a ne vyjít, zatímco my žijeme v blažené jistotě, že naše účtování s Bohem dopadne vždycky v náš prospěch. Účty sedí, všechno běží jako na drátkách a my se necháváme ukolébat představou, že máme účetnictví v naprostém pořádku.

Čeká nás však drsné probuzení: "Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš." Bylo na čase, aby s námi náš Pán pořádně zatřásl. Servítky si při tom brát nebude: Koho jsem si to vybral? Těch škod, cos tady napáchal! Zklamal jsi mě. Už tě tady nechci ani vidět! Mým správcem už být nemůžeš, takového budižkničemu nepotřebuji.

Právě takový drsný vyhazov asi potřebujeme ze všeho nejvíc. Teprve pak nám totiž dojde, k čemu máme mozek, a že prozíravost by opravdu neměla být výhradním vlastnictvím "synů tohoto světa".

Náš Pán prohlásil, že "nebeské království uchvacují násilníci" (Matouš 11,12). Po lekci, kterou nám udělil tento podfukář, se sluší poznamenat, že je uchvacují i chytráci, co mají za ušima.

Hlupáci a pošetilci však vyjdou naprázdno.


CO SCHOVÁVÁME NA PŮDĚ

Nyní si lekci, kterou nám prozíravý (dnes bychom řekli asi spíš "mazaný") správce udělil, rozebereme podrobněji, abychom přišli na to, proč  je Ježíšovi tak sympatický.

Lze to shrnout do tří bodů. Tenhle podvodník, nad nímž pohoršeně kroutíme hlavou, je chytrý, má fantazii a nebojí se riskovat.

CHYTROST
"Správce si řekl: Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství?"

Když jeden stařičký pan farář četl toto evangelium, dovolil si jednu barvitou vsuvku: "Správce se podrbal na hlavě a řekl si..." Tato poznámka má bezesporu své opodstatnění a je doopravdy přiléhavá.

Správce si uvědomil, že je to s nám nahnuté. Ví, že přišel o všechno. Nezbývá mu než vzít rozum do hrsti a rozmyslet si, co dál.

Je to typický příklad chytrosti ve službách nízkého cíle, ale nevím nevím, zda jsme my, "synové světla", schopni postavit proti němu příklady chytrosti uplatněné k dosažení cílů vyšších. Vzhledem k tomu, co na toto téma prohlásil Pán Ježíš, si myslím, že to moc slavné nebude.

Už jsme uvedli, že chytrost není žádný přepych, ale holá nutnost a neopomenutelná povinnost. Proč ji tedy, když vydáváme svědectví o Kristu, tak málo využíváme?

Kdybychom chtěli vést proti křesťanům v této záležitosti soudní proces, přitěžující svědectví by se jen hrnula.

Bruce Marshall poznamenal, že ani to, že máme pravdu, nás neopravňuje psát špatnou angličtinou.

Stačí prolistovat pár časopisů, novin či věstníků, které vydávají diecéze, farnosti či řeholní instituty, a musíme uznat, že jeho slova platí i dnes.

Pane na nebi! Tolik gramatických chyb, vybočení z větné vazby, neznalosti, diletantství, pošetilosti, hlouposti, licoměrnosti a neschopnosti zabývat se skutečnými problémy, jako se najde v katolickém tisku, se hned tak nevidí.

Musíme uznat, že v posledních letech se situace přece jen poněkud zlepšila, ale i přesto je ještě spousta míst, kam chytrost doposud nepronikla.

Jakou váhu bude veřejnost přikládat stránkám sepsaným (přinejlepším) perem sice "zbožným", ale naprosto neohrabaným? Žádnou, a pokud alespoň nějakou, tak jen v případě, že jde o dobročinnost.

Chytrost v mnoha případech nedoputovala ani na kazatelny. Tam najdeme většinou jen banality, naprosto odtažitý jazyk a nepřiměřený tón, kazatele, kteří nedbají na to, že posluchači jsou naladěni na úplně jinou vlnu, zcela podružná témata, liknavost a ledabylost a také neschopnost vykládat dění ve společnosti a její palčivé problémy ve světle evangelia. Hrůza pomyslet, do jakých ubohých hadrů pravdu oblékáme! S "bláznovstvím kříže" na mě nechoďte! Tohle není žádná "ukřižovaná pravda", za tím vším je jen úplně obyčejná lidská tupost. Pravdu jsme ponížili a vystavili posměchu. To kvůli naší netečnosti a našemu lajdáctví chodí světem v cárech.

Modlit se a  mít hluboký vztah k Bohu je moc pěkné, ale neznamená to, že pak už můžeme být klidně s gramatikou, logikou a zdravím rozumem na štíru. Mnoho "zbožných duší" toto mínění bohužel nesdílí a v tomto nebezpečném omylu setrvává.

A to ještě zdaleka není všechno. Mezi přitěžující důkazy patří i všechny ty hloupé a jalové zbožné knížky. Jak by se tady hodil zásah bývalého Svatého oficia! Jen ať si pěkně shoří na hranici ve společnosti erotických časopisů... a autorům pěkně napráskat!

Dalšími přitěžujícími důkazy jsou například: kupy medailek a přívěsků, které neslouží víře, ale spíš pověře, banální rozhovory na náboženská témata, ustrašené blekotání v oblasti liturgie a biblistiky, hrozivá neznalost katechismu, naprostá neschopnost porozumět dějinám a číst "znamení doby" (a z ní pramenící tragické omyly v minulosti i v přítomnosti, týkající se jednostlivců i celých skupin), nechuť chápat argumenty druhé strany (říkám argumenty, nikoliv omyly či viny!) a neschopnost navázat opravdový dialog.

Tak si to konečně přiznejme: proti chytrosti prozíravého správce nemůžeme často postavit nic jiného než horu hlouposti a tuposti.

"Hloupost je tak hanebná proto, že náleží do oblasti ducha. Hanebnosti tělesné tolik škodlivé nejsou. Kněží kteří hřeší, mohou hlásat pravdu zaníceně a přesvědčivě, ale hloupí kněží bojují s pravdou, která jim má vládnout, a zjevují ji tak zmateně, že se pak může lidem jevit jako hloupost" (J. Green).

Tato obžaloba neplatí jen pro duchovenstvo, ale pro Boží lid jako celek.

Možná je na čase napodobit prozíravého správce. Začít můžeme stejně jako on: tím, že se podrbeme na hlavě a konečně přijdeme na to, že v hlavě nemáme seno, ale mozek.

V Božím království není inteligence považována za nevítaného hosta, právě naopak.

FANTAZIE
"Už vím, co udělám..."

Prohnaný správce už má perfektní plán, s jehož pomocí všem vypálí rybník.

Když se na světě objevilo křesťanství, byl to šok. Kristus přišel v horském kázání s něčím, co tu ještě nikdy nebylo. Svým "Ale já vám říkám" posluchačům doslova vyrazil dech a mnohé z nich i pohoršil.

To nové, co evangelium do světa vneslo, pak svým naprosto originálním způsobem vykládali světci. Celý svět ohromil právě svým bláznovstvím, nekonformností, odvahou a průbojností. Troufám si tvrdit, že všichni žasli nad jejich nespoutanou fantazií.

My jsme však - možná dokonce ve jménu pravé víry! - fantazii a vynalézavost uklidili na půdu mezi staré krámy.

Unaveně omíláme pravdu, kterou držíme pěkně pod zámkem. Monotónně opakujeme stále stejná gesta a stále stejné myšlenky. Nezmůžeme se na nic jiného než na prázdné fráze.

Naše odpovědi jsou dokonale předvídatelné. Máme je pěkně po ruce, víme naprosto přesně, kam pro každou z nich sáhnout. Žádná otázka nás nepřekvapí. Vyčetli jsme je z moudých knih a teď už stačí jen zamířit a vystřelit přímo na tazatele. Nezměníme ani písmenko.

Právě proto od nás už nikdo nic nového nečeká. Křesťanství v nás má své oddané byrokraty. Jsme rentiéři, kteří se o bohatství, z něhož žijí, ničím nezasloužili. Náš osobní příspěvek do shromážděného pokladu se rovná nule. Je naprosto logické, že od nás ti, kdo k nám na zkušenou zajdou, odcházejí zklamáni.

Nietsche nás vykreslil opravdu krutě: "Jsou jeden jako druhý: maličcí, kulaťoučcí, přizpůsobiví a strašně nudní."

Nemáme ani špetku fantazie. Postrádáme ji nejen při hlásání pravdy, ale také (a to často přehlížíme) při pomoci bližním, která by přece měla křesťanům ležet na srdci ze všeho nejvíc. Svůj důmysl a svou vynalézavost bychom měli rozvinout tam. Jen si vzpomeňte, jak úžasné "dílo lásky" dokázali uvést do života světci! Nám se podařilo jen to, že jsme charitu dokonale polapili do sítě svých zastaralých, úzkoprsých představ.

Vím, že teď prohlásím něco, nad čím psychologové jen ohrnou nos. Já se však nemohu zbavit dojmu, že nedostatek fantazie se projevuje u lidí, kteří nemají srdce. Jestliže stále jen omíláme to samé a nic nového nenabízíme, znamená to, že nemáme dost lásky.

Copak originalita svatých pramenila z něčeho jiného než právě z lásky?

ODVAHA RISKOVAT
"Zavolal si služebníky svého pána, každého zvlášť..."

Aby si správce, který upadl v nemilost, pojistil svou budoucnost, hodně riskuje. Vydává se nebezpečnou cestou. Je jasné, že nemá jen chytrou hlavu a fantazii, ale také silný žaludek.

Pro nás naopak křesťanství představuje zabezpečení a jistotu. Žádná dobrodružství nás nelákají.

Podle Camuse je naše století stoletím strachu. Nezbývá nám než si přiznat, že jsme se nakazili i my, křesťané.

Máme rádi svůj klid a pohodlí. Za vrchol všech ctností považujeme opatrnost. Už nebojujeme v prvních řadách, ale stáhli jsme se do týlu, kde se člověk nemusí tolik namáhat a nehrozí mu, že bude zastřelen. Volný prostor nás neláká, co je to svoboda, jsme už zapomněli.

"Bojíme se přeskočit propast. Byli jsme vychováni tak, abychom se raději drželi zpátky. Všichni už jsou na druhé straně, a my nad okrajem propasti jménem budoucnost stále váháme" (E. Mounier).

O své místo na slunci nebojujeme, v prvních řadách - tam, kde opravdu o něco jde - se vyskytujeme jen zřídkakdy, a proto se nemůžeme divit, že nás moderní svět nebere vážně.

A to se považujeme za následníky těch, které před mnoha staletími obviňovali, že "rozněcují vzpoury na celém světě" (Skutky 17,6)!

Někdo možná namítne, že moje slova o tom, že křesťané netouží po dobrodružství, už teď, po koncilu, neplatí. Vždyť kolem nás je spousta křesťanů, kteří nehledí napravo nalevo a ženou se kdoví kam. To jsou však dobrodruzi jen na oko, kteří se, když jde do tuhého, rychle stáhnou do pozadí. Na druhé straně jsou pak ti, kteří se nad jejich výstřelky pohoršují a přejí si návrat ke starým pořádkům. Vůbec si neuvědomují, že jejich požadavky jsou ostatním jen pro smích. Loius Veuillot o nich kousavě poznamenává: "Jeden kohout zazpívá hodně nahlas, a oni hned chtějí, aby na světě byli jen samí kapouni."

Mnozí z nás se stali pouhými diváky. Prostě jen přihlížíme, co se kolem nás děje, ničím se neznepokojujeme, žádnou úzkost, jak to dopadne, neprožíváme.

"Ti druzí" se mezitím vydávají do neznáma, riskují a draze platí za každý nový objev. Prozkoumávají neznámé končiny a podnikají nebezpečné cesty, na nichž prožívají nečekaná dobrodružství. My "synové světla", tomu jen zpovzdálí přihlížíme. Když už žádné nebezpečí nehrozí, i my se konečně vydáme na cesty, které nám druzí otevřeli, a aby tak trochu patřily i nám, slavnostně je vykropíme a umístíme na ně své značky.

Je nutné, abychom znovu dostali chuť zdravě křesťansky riskovat, abychom vyšli ze svého zatuchlého skleníku na čerstvý vzduch a abychom s nadšením a odvahou vyrazili za dobrodružstvím.

Následující výzva je určena každému z nás: "Napni na hlavní stěžeň tu největší plachtu, vypluj z přístavu, kde jen živoříš, nedbej na noc, která tě obklopuje, a namiř si to za tou nejvzdálenější hvězdou" (W. Mounier)

† † †

Lekce, kterou nám prozíravý správce uštědřil, je v první řadě lekcí odvahy. I když jsme toho napáchali až až, nezapomínejme na to, že náš Pán se určitě moc rád "podiví" i naší odvaze. Stačí snést z půdy a pořádně oprášit inteligenci, fantazii a chuť riskovat.

Možná tím celému světu znovu vyrazíme dech.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA