Jdi na obsah Jdi na menu
 


Náboženství a Církev » Referencias, odkazy, tedy doporučení k četbě

 

kniha Devět stupňů k spasení, čili Putovíní za Pánem Ježíšem do nebe, Vojtěch Ruffer, kanovník Vyšehradský, Praha 1862

 

O vůli svobodné, kterou na spasení svém účinkovati máme.

 

Sv. Efrem praví: „Bůh stvořil člověka svobodného, rozumem a moudrostí obdařeného, život i smrt položiv před oči jeho: aby věčně živ byl, bude-li se ze své svobodné vůle bráti cestu života, pakli naopak činiti bude, aby věčně kárán byl: neboť co od nutné přirozenosti závisí, nezasluhuje ani odměny, ani trestu. V naší svobodné vůli nalezají se pokuty i odměny, oboje závisí od naší vůle, od našeho zvolení a od přispění a pomoci Boží.“

 

Sv. Alfons Liguori uvádí z písma sv. důvody, že má člověk vůli svobodnou, řka: „Bůh od počátku učinil člověka a zanechal ho při vůli svobodné jeho. Přidal jemu poručení a přikázání svá. Budeš-li chtíti přikázání jeho zachovávati, zachovajíť tebe.“ (Sir. 15,14-16)Mohl přestoupiti a nepřestoupil: i zlé činiti, a nečinil.“ (Sir. 31, 10) „Pod mocí tvou bude žádost jeho (hříchu), a ty panovati budeš nad ním.“ (Gen. 4, 7) „Před člověkem jest život i smrt, dobré i zlé; co se mu bude líbiti, dáno bude jemu.“ (Sir. 15, 18) „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám.“ (Mat. 16, 24) Jest ještě množství podobných výroků v sv. písmě; což nám dokazuje, že v člověku svobodná vůle i po dědičném (prvotním) hříchu zůstala.

 

Sv. Augustin píše: „Srdce lidské takové jest svobody, že k hříchu a nepravosti nuceno býti nemůže. A protož jednomu každému vlastní vůle jeho příčinou jest věčného zatracení, aneb spasení.“ Sv. Methud praví: „Že Bůh, chtě člověka poctíti, dal jemu moc, jížby konati mohl, coby chtěl.“ Origenes píše: „Duše člověka nekloní se ku zlému nebo k dobrému ani násilím, ani nucením, sice by se jí ani trest, ani odměna připsati nemohla; ani by nemohli zlí k trestu odsouzeni, ani dobří k odplatě určeni býti, ale zachovává se v člověku svobodná vůle, aby, co by chtěl, mohl činiti.“

 

Proto dí sv. Ambrož: „Nemůžeš říci, že Bůh nechtěl, abys dobře činil, jelikož tebe obdařiti ráčil svobodnou vůlí k činění dobrého anebo zlého, abys, co konáš, nečinil z nucenosti, nýbrž z dobrovolnosti.“ Svobodná vůle hříchem prvotním sice ztenčena, není však zcela potlačena: nýbrž milostí Boží dobrá vůle bývá posilněna k vykonání dobrých skutků.

 

Sv. Cyril Jerusalemský: „Duše má svobodnou vůli, ďábel může sic ponoukati, proti vůli ale nutiti dokonce nemůže. Vnuká ti oplzlou myšlénku, chceš-li, schvaluješ ji; nechceš-li, zavrhuješ. Nebo kdybys z nutnosti smilnil, proč by Bůh byl peklo připravil? A kdybys z dobré přirozenosti a ne z dobré vůle spravedlivě jednal: proč Bůh odměnu chystal?“                                    Obsah ↑

 

 

O službě Boží.

 

Sv. Ignác z Loj. Praví: „Bůh stvořil člověka proto, aby Ho miloval, Jemu sloužil a věčně blaženým byl.“

Blahosl. Tomáš Kempenský dí: Všecko je marnost, kromě milovati Boha a sloužiti Jemu samému.“

hyperlinky na celou 400-stránkovou knihu, přepis ze švabachu zde:

http://granosalis.cz/ebooks/SPASENI/SPASENI/1_Devet_stupnu_k_nebi/1.stupen_k_nebi.htm#TouženínábožnédušepoBohu

http://granosalis.cz/ebooks/SPASENI/SPASENI/2_Modlitby_k_nebi/Obsah_modlitby_k_nebi.htm

 

kniha Následování Krista, Tomáš Kempenský

Tomáš Kempenský, také z Kempenu, vlastním jménem Thomas Haemmerken (asi 1380 KempenNěmecku25. července 1471 klášter Agnietenberg u  Zwolle, Holandsko), byl augustiniánský řeholník, a mystik, představitel hnutí Devotio moderna a autor knihy „Následování Krista“.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Tomáš_Kempenský

celá kniha ke stažení zde:

Čtyři-knihy-o-následování-Krista-(T.-Kempenský).pdf

komentář rádia Proglas zde:

http://www.proglas.cz/detail-clanku/tomas-kempensky-nasledovani-krista.html

 

 

JAK VĚŘÍ BAPTISTÉ - teologická debata na téma JISTOTA SPÁSY

Jon Rettig, baptista versus Jan Pospíšil, katolík

spásu od Boha už nikdy nemůžeš ztratit, tvá cesta po smrti do nebe je naprosto jistá – JSI SPASEN.

- „ale víra bez skutků je mrtvá, člověk není spasen – opravdová víra způsobí skutky – ne naopak“, tolik Jon Rettig.

Závěrem k baptistům tedy chci říci, že víra v jistotu spasení už za života křesťana je příliš optimistická víra, a může vést k uspokojení, že už to mám „tam nahoře“ jisté.

V tom vidím nebezpečí takovéhoto uspokojivého přesvědčení. Ustrnutí v růstu k víře.

Tolik Jan Pospíšil; celý text viz následující

hyperlink zde http://pospisil.webzdarma.cz/JAK_mohu_byt_SPASEN_NBK.htm

 

 

kniha JOHN HENRY NEWMAN, Úvod do jeho náboženské filosofie a výbor ze spisů, podává výbor ze spisů a překlad Alois Lang, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1947
Newmanova konverse a jeho náboženská filosofie
pracovní výpisky, Jan Pospíšil 2004
 

Víra závisí na vůli, nikoli na závěrech rozumových,
a obrácení je Milost Boží.

J.H.Newman

zvýraznění protestantism, luteranism apod.

zvýraznění katolicism, romanism, vaticanism apod.

zvýraznění latinských výrazů, např. in concreto apod.

 

Že připomínalo též jednu rázovitou stránku Apoštola pohanů. »Soptil-li« sv. Pavel před svým obrácením »hrozbou a vraždou proti učedníkům Páně,« nenáviděl Newman jako anglikánský duchovní katolicism a »byl skálopevně přesvědčen, že papež jest Antikrist, předpověděný Danielem, sv. Pavlem a sv. Janem.«

Jméno Newmana-katolíka bylo dlouho terčem podařených i nepodařených útoků, nepravd a pomluv. Okouzlovalo i mátlo. Macaulay, dříve nežli přečetl jedinou stránku jeho anglikánských spisů, se těšil na rozkoš, již mu poskytne jejich vyvrácení. Slibované vyvrácení ovšem nenapsal. Žlučovitý Carlyle se jednou tak rozvzteklil na Newmana, že jej nazval člověkem, jenž má mozek prostřeního králíka. Zavilý agnostik Huxley dokonce tvrdil, že jen ze dvou anglikánských spisů Newmanových (z traktátu 85. a z rozpravy o rozvoji) lze sestaviti slabikář nevěry. Německé jedno přísloví praví, že hrušky, na nichž hlodají vosy, nebývají nejhorší…

Mezi Newmanovými soudobými odpůrci však byli i mužové nezatížení učeneckým hrdopychem. Gladstone např. si Newmana velice vážil a netajil se obdivem pro jeho dílo. Sám se s ním utkal na kolbišti literárním. Uvedl-li jsem hlasy Newmanovi nepříznivé, proč bych zamlčoval slova, jimiž tento věhlasný státník anglický po pravdě hodnotil přímo osudový Newmanův význam v náboženské historii své země. V předmluvě svého polemického spisu »Vaticanism« uvádí i to, že při zmínce o tomto neobyčejném muži se musel zastaviti, aby o něm pověděl i »své slovo«. Myslí, že Newmanovo odpadnutí od anglikánské církve nebylo dosud po zásluze oceněno.

(konec str. 11)

Newman nevykládá ve své Apologii učení katolické, nýbrž podává dějiny svých posloupných názorů, či jak praví »mínění« náboženských a uvádí důvody a pohnutky, pro něž nemohl dále setrvat v anglikanismu a musel vstoupiti do Církve katolické. Slovem mínění (opinion) rozumí se souhlas, s nímž přijímáme určitá tvrzení jako pravděpodobná. Taková mínění nevylučují tvrzení opačná a liší se od jistoty naprosté. U Newmanova přestoupení na katolicismus běží tedy o otázku, jakým způsobem nabyl naprosté jistoty o pravdě katolické. Francouz H.Bremond mluví o zvláštním »Newmanově tajemství«. Myslím, že obrácení Newmanovo není tajemnější nežli obrácení kteréhokoli člověka jiného. Jen Vzhledem k jeho genialitě jest složitější a ovšem i významnější. Volentem fata ducunt, říkali staří Římané, což znamená v duchovní řeči křesťanské: »Vůle naše jest v rukou Božích«. Každé obrácení na katolickou víru vzdoruje i nejdůmyslnějším rozborům; jest a zůstává dílem Milosti. Proto také Newman neanalyzoval, nýbrž označil jen hlavní zastávky své vývojové

(konec str. 13)

 

linie až k branám Církve. Podal holá fakta, ať mluvila pro něho či proti němu.

 

Věřil, že Bůh poctivě hledajícím neodpírá svého spolupůsobení.

Této své metody užil Newman při zkoumání katolicity církve římské, jež vyžadovalo pilného studia a dlouhého času.

Newman doúčtoval s anglikanismem koncem roku 1841. Problém se tím zjednodušil. Běželo už jenom o katolocitu římské církve. S jakým úspěchem postupoval v řešení této otázky, ukazují jeho činy.

V roce 1842 se vystěhoval z Oxfordu do vlastního domu v Littlemore a žil tam s několika přáteli po způsobu mnišském.

(konec str. 33)

 

V r. 1843 odvolal veřejně všechno, co kdy tvrdého napsal proti církvi římské.

V září téhož roku se vzdal nejen svého obročí v Oxfordu, nýbrž i v Littlemore. V listu příteli napsal dne 29. září: Jsem tak zoufalý nad anglikánskou církví a cítím se od ní tak zavržen a zase tak puzen do římské církve, že pokládám za věc své cti, zříci se raději svého obročí. Tím však nechci říci, že bych měl jakýkoli úmysl vstoupiti do církve římské.

Newman byl, jako každý anglikán, zaujat proti Římu zejména pro způsob jeho uctívání Bohorodičky, jež nazýval mariolatrií. Zaujetí to bylo u něho rázu osobitého. Už jako jinoch pokládal Stvořitele a tvora za dvě bytosti, samy pro sebe: Solus cum Solo (tváří v tvář) stojí proti sobě Bůh a člověk, bez vnějšího zasahování tvorů jiných, byť to byli andělé, svatí nebo sama Bohorodička.

Uvádím věc tuto hlavně proto, že ona zvlášť a především obrátila jeho zření k principu t. zv. Naukového rozvoje, který, jak ihned uvidíme,tak mimořádně působil na jeho vnitřní vývoj a přiměl jej k rozhodnému kroku. Tento starý princip Vincence Lerinského († 450) nebyl neznám anglikánským bohoslovcům; někteří na něm zakládal anglikanism. Newman sám jej už roku 1832 uvedl do svých »Dějin arianismu« a v r. 1838 jej učinil základem svého významného traktátu č. 85. V r. 1843 si jej znovu připamatoval, když se pohroužil do studia římské mariologie, a teprve teď mu počal věnovati náležitou pozornost. Výtěžky se brzy dostavily.

Už rok poté (v listu příteli 14. července 1844) usuzoval způsobem, shodujícím se s jeho výzkumnou metodou, takto:

1.      Jsem si (podle sv. Otců) mnohem

(konec str. 34)

 

více jist tím, že my žijeme v zaviněném rozkolu, nežli že by nebylo rozvoje v dějinách Evangelia a nežli že by římský rozvoj byl nepravý.

2.      Jsem si mnohem více jist tím, že naše (dnešní) učení jest pochybné, nežli že by bylo pochybné římské (dnešní) učení.

3.      I když připustím, že římské nauky (zvláštní) nebyly vyvoděny v Církvi rané, přece myslím, že jest v ní dosti náznaků, jež je doporučují, ovšem na základě hypothesy o božském řízení Církve, ač samy o sobě na důkaz nestačí.

4.      Průkaznost římského učení (dnešního) je tak silná (nebo silnější) hledíc k starobylosti, jako průkaznost určitých nauk, které my vyznáváme společně s Římany: na př. jest více průkazných dokladů ve starobylosti pro nezbytnost jednoty nežli pro apoštolskou posloupnost; pro svrchovanost římské Stolice nežli pro Přítomnost v eucharistii; pro obyčej vzývání svatých nežli pro knihy dnešního kánonu Písem, atd.

5.      Analogie  Starého zákona, podobně jako Nového, vede k uznání naukového rozvoje.

Vylíčiv podrobně typ křesťanství za prvních tří století jeho trvání (jak se jevilo očím jeho nepřátel), srovnává je N. s křesťanstvím dnešním. Činí tak podivuhodným soudem řetězovým, jenž dobře přiléhá jeho vědecké metodě a jest zvláštností jeho podivuhodného slohu.

            Shrnuji tedy a uzavírám:

Vyskýtá-li se  dnes na světě nějaký útvar křesťanský

-         jemuž se vytýká, že jest hrubě pověrčivý, že si půjčuje od pohanů své obřady a obyčeje a přisuzuje formám a ceremoniím tajnou moc

-         náboženství, o němž se říká, že zatěžuje a zotročuje svými požadavky lidské duše, že se obrací na slabomyslné a nevědomé, že se udržuje chytráctvím a podvodem, že odporuje rozumu a vychvaluje víru zcela iracionální

-         náboženství, jež vštěpuje do duší zbožných skličující představy o vině a o následcích hříchů a přísně váží sebe menší skutek denní, je-li hoden chvály, či zaslouží si trestu, a tak vrhá těžký stín na budoucnost

-         náboženství jež staví na odiv zříkání se bohatství a činí lidi vážné neschopnými užívati ho, kdyby chtěli

-         náboženství, jehož nauky, ať dobré či zlé, jsou většině neznámé; o němž říkají, že ukazuje už na povrchu tak patrné známky bláznovství a lži, že letmý pohled prozrazuje, co je zač, a jež podrobovati pečlivému zkoumání je pošetilé; jež smí každý podle libosti a nazdařbůh pomlouvati, protože prý cit sám je usvědčuje z naprosté špatnosti

-         náboženství takové, že lidé pohlížejí na každého, kdo se obrátil na jeho víru s pocitem, jaký nevzbuzuje vyznání jiné, mimo židovství,

(konec str. 60)

 

socialism a mormonism,  tj. se zvědavostí, podezřením, strachem a nevolí, jako by se mu přihodilo bůhvíco, jako by byl zasvěcen do nějakého tajemství a vstoupil ve styk s jakýmisi strašnými mocnostmi, jako by se byl stal členem spikleneckého sdružení, jež jej zbavilo všech práv osobních a učinilo ho ve všem svým povolným nástrojem

-         náboženství, jež lidé mají v nenávisti jako proselytující, antisociální, revolucionářské, rozlučující rodiny, rozdvojující nejdůvěrnější přátele, porušující zásady státní, tropící si žerty ze zákonů, rozleptávající říše, nepřítele přirozenosti lidské, spiklence proti jejím právům a výsadám

-         náboženství, které pokládají za přeborníka a nástroj temnosti a za poskvrnění, svolávající na zemi hněv nebes

-         náboženství, které spojují s úklady a spiklenectvím, o němž mluví jen šepotem, na něž předem ukazují, kdykoli je zle, a jemuž počítají na vrub vše, cokoli nelze pochopiti

-         náboženství, jehož jméno samo zavrhují jako zlé a užívají jen jako špatného přízviska a jež by z pudu sebezáchrany krutě pronásledovali, kdyby mohli

-         vyskytuje-li se dnes na světě náboženství takové, není  nepodobné křesťanství, jak na ně pohlížel týž svět, když vyšlo prvotně z rukou svého božského Původce.

 

Výtěžky podrobného zkoumání křesťanství ve století čtvrtém:

Vyskýtá-li se dnes útvar křesťanský

-         jenž vyniká obezřelou organizací a důsledností

-         jenž je rozšířen po celém světě

-         jenž tak žárlivě lpí na svém vyznání víry, že to bije do očí

-         jenž je nesnášenlivý ke všemu, co pokládá za blud

-         jenž je věčně na štíru s vyznáními jinými, jež se nazývají křesťanská

-         jejž – jediný mezi všemi – nejen celý svět, nýbrž i vyznání tato zovou katolickým, na kterémžto

(konec str. 61)

           

názvu si on sám tolik zakládá

-         jenž vyznání ona nazývá kacířstvím a varuje je od blížícího se hoře a vybízí každé zvlášť, aby se vrátilo k němu nedbajíc nijakých závazků jiných

-         jejž ona vyznání nazývají svůdcem, nevěstkou, odpadlíkem, antikristem, ďáblem a pokládají jej přes všechny různosti, které mezi nimi vládnou, za společného nepřítele a seč jsou, o to usilují, aby se proti němu spojila, a nemohou – zůstávajíce jen místní a rozpadajíce se v menší celky, zatím co on zůstává jednotný

-         jenž jest stále týž, kdežto ona, jedno po druhém upadají, aby ustoupila s cesty sektám novým

-         věru taková obec náboženská není nepodobna historickému křesťanství z období nikejského.


hyperlink zde http://web.quick.cz/JanJosefJiriPospisil/Konverze_John_Henry_Newman_Chesterton_1947.htm
 

John Henry Newman

Blahoslavený John Henry Newman (21. února 180111. srpna 1890) byl anglikánský a katolický teolog a filozof, roku 1879 jej Lev XIII. jmenoval kardinálem. Ctihodným byl prohlášen 21. ledna 1991. Papež Benedikt XVI. jej při své návštěvě Spojeného království 19. září 2010 v Birminghamu blahořečil.

Jako anglikánský duchovní byl Newman představitelem reformního tzv. Oxfordského hnutí v anglikánské církvi. Jeho snahy bývají označovány též jako anglokatolicismus. Newman se proslavil svými hlubokými studiemi dějin křesťanství a katolicity církve. Ve svých 90 traktátech obhajoval katolicitu anglikánské církve. V slavném traktátu č. 90 kritizuje 39 článků anglikánské víry. Později konvertoval ke katolictví. Jeho dílo ovlivnilo spisovatele G. K. Chestertona natolik, že také přestoupil do katolické církve.

hyperlink zde http://cs.wikipedia.org/wiki/John_Henry_Newman

 

 

Tyto blogové stránky jsou o tom, o čem přemýšlím, co čtu, čemu se snažím porozumnět. Pojďte přemýšlet se mnou. Když vás něco napadne, napište mi to dole pod reklamou v části KOMENTÁŘE. Moc děkuji. Ať vám Pán žehná.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA