Jdi na obsah Jdi na menu
 


Modlitba – návod Scala Paradisi – 4 stupně

k četbě tohoto „Listu pana Guiga z Kartouzy bratru Gervaisovi o rozjímavém životě“ mne přiměly studie o modlitbě a zejména pořad TV Noe o modlitbě

tento klasický „návod k modlitbě“, nebo spíše „učebnice modlitby“, který byl napsán před rokem 1150, se nachází na internetu na mnoha místech a v mnoha českých překladech, tedy přemýšlím, medituji nad jeho textem i já, a uveřejňuji, abych dal šanci těm, kdo tak jako já chtějí zlepšit svou denní modlitbu, především tím, že lépe pochopíme, co se s námi děje, když se modlíme; pojďte studovat a přemýšlet se mnou

http://sorenkierkegaard.org/IMG/gallery/ladder.jpg

 

 

Milovanému bratru Gervasiovi bratr Guigo: Raduj se v Pánu.

Cítím bratře, že tě musím milovat, protože tys mě začal milovat první; a musím ti odepsat, protože svým dopisem ty první jsi mě vyzval ke psaní. Rozhodl jsem se tedy, že ti předložím některé myšlenky o duchovní činnosti mnichů, abys ty, který lépe než já ze zkušenosti znáš to, o čem pojednávám, moje úvahy posoudil a opravil. A právem tyto počátky naší práce nejprve nabízím tobě, abys sklidil první plody nově rostlinky, kterou jsi z otroctví faraóna a z milovaně samoty chvályhodnou loupeží uchvátil, umístils ji do sešikovaného vojska pod praporci a větev dovedně odříznutou od plané olivy moudřejší narouboval na olivovník ušlechtilý.



KAPITOLA I.

O čtyřech stupních:

ČETBA, ROZJÍMÁNÍ, MODLITBA A NAZÍRÁNÍ

Jednoho dne, když tělo bylo zaměstnáno prací rukou, začal jsem uvažovat o duchovní činnosti člověka. A náhle se mi v duchu vybavily čtyři duchovní stupně, totiž četba, rozjímání (meditace), modlitba a nazírání (kontemplace). To je jakýsi žebřík mnichů, po kterém vystupují ze země do nebe. Má sice malý počet stupňů, přece však je nesmírně a neuvěřitelně veliký. Jeho dolní část se opírá o zem, horní pak proniká nebesa a zkoumá jejich tajemství. Tyto stupně se liší jak jménem a počtem, tak i pořadím a významem. Mají různé vlastnosti a úlohy podle toho, co v nás působí, jak se mezi sebou odlišují a jeden nad druhým vynikají. Bude-li je někdo pečlivě zkoumat, všechna práce a námaha, kterou vynaloží, bude mu připadat krátká a snadná ve srovnání s velikostí užitku a potěšení, které získá.

Čtení je horlivý a soustředěný pohled do Písma.

Rozjímání je snaha mysli vypátrat pod vedením rozumu význam skryté pravdy.

Modlitba je oddané zaměření srdce k Bohu, aby se odstranilo zlo nebo dosáhlo dobro.

Nazírání je jakési povznesení mysli ponořené do Boha nad sebe tam, kde zakouší radosti věčné slasti.



KAPITOLA II.

Jaké jsou úlohy řečených čtyř stupňů

Když jsme tedy popsali tyto označené čtyři stupně, zbývá, abychom se podívali na jejich úlohy vzhledem k nám. Čtení hledá slast blaženého života, rozjímání ji nalézá, modlitba o ni žádá a nazírání ji zakouší. Sám Pán praví: Hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám (Mt 7,7). Hledejte čtením a naleznete rozjímáním; tlučte modlitbou a bude vám otevřeno nazíráním. Čtení jako by předkládalo ústům pevnou potravu, rozjímání ji láme a rozmělňuje, modlitba zakouší chuť a nazírání je sama slast, která těší a občerstvuje. Čtení je jakoby na povrchu, rozjímání už jde pod povrch, modlitba je žádost a touha, nazírání je potěšení z dosažené slasti. Aby to bylo lépe vidět, dáme jeden příklad za všechny.

Při čtení slyším: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha (Mt 5,8). Hle, krátká věta, ale svým milým a bohatým významem přináší pokrm duši jako vinný hrozen. Když si ho duše dobře prohlédne, řekne si: „Zde může být něco dobrého. Vstoupím dovnitř do svého nitra a pokusím se, budu-li schopna pochopit a nalézt tuto čistotu. Je to jistě věc vzácná a vytoužená, když ti, kdo ji mají, jsou nazýváni blaženými a je jim slíbeno patření na Boha, to jest život věčný, jak to dosvědčuje Písmo svaté na mnoha místech." Protože tedy duše touží toto plněji pochopit, začíná onen hrozen jakoby žvýkat a kousat, jakoby do lisu ho vkládat, a povzbuzuje rozum, aby vypátral, co je to ona vzácná čistota a jakým způsobem ji můžeme získat.



KAPITOLA III.

Úloha rozjímání

VĚDOMOSTI NEJSOU MOUDROST

Nyní tedy přistupuje upřímné rozjímání. Nezůstává mimo, neutkví na povrchu, hlouběji vstupuje, proniká dovnitř, pátrá po jednotlivostech. Pozorně zvažuje, že nebylo řečeno: Blahoslavení čistého těla, ale čistého srdce. Nestačí totiž mít ruce čisté od špatného skutku, jestliže nejsme v mysli očištěni od špatných myšlenek. To potvrzuje svou autoritou prorok, když říká: Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce (Ž 24,3-4). Rovněž uvažuje, jak velice toužil po této čistotě srdce tentýž prorok, když se modlil: Stvoř mi čisté srdce, Bože (Ž51, 12) a jinde: Kdybych zamýšlel nepravost ve svém srdci, nebyl by Pán slyšel (Ž66,18). Uvažuje, jak pečlivě si hlídal onu čistotu blažený Job, který řekl: Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou? (Job 31,1).

Hle, jak velice dával pozor tento svatý muž, který zavíral oči, aby neviděl marnost a aby snad neopatrně nepohlédl na něco, po čem by pak proti své vůli toužil.

Když tedy tímto způsobem člověk pouvažoval o tom, co je to čistota srdce, začne přemýšlet o odměně. Jak slavné a radostné by bylo vidět vytouženou tvář Páně, nejkrásnější ze synů lidských (Ž 45,3). Již ne nevzhlednou a opovrženou a nemající podobu, do níž ho oděla jeho matka synagoga, ale oblečeného oděvem nesmrtelnosti a ozdobeného diadémem, kterým ho korunoval jeho Otec v den vzkříšení a slávy, v onen den, který učinil Hospodin. Uvažuje, že v onom patření bude ta sytost, o níž mluví prorok: Až procitnu, budu se sytit tvým zjevem (Ž17,15). Vidíš, kolik šťávy vyteklo z tak malého hroznu, jak velký oheň vznikl z jiskřičky, jak tento malý kousek materiálu, blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha (Mt 5,8), jako železo na kovadlině rozjímání byl do šíře roztepán? A jak by ještě mohl být zvětšen, kdyby se věci ujal nějaký odborník? Cítím, že studna je hluboká, ale já, dosud nezkušený, stěží jsem objevil, jak bych jen pár kapek načerpal. A tak je duše těmito plameny rozohněna, těmito touhami povzbuzena, začíná cítit vonnou mast, když nádobka z alabastru byla již rozbita, ještě však ji nezakouší, ale pouze cítí její vůni. A z toho usuzuje, jak příjemné by bylo zakoušet tuto čistotu, když vidí, že pouhé rozjímání o ní je tak radostné. Ale co udělá? Plane touhou takovou čistotu mít, ale nevidí u sebe způsob, jak by jí mohla dosáhnout (Jan 4,11). A čím více hledá, tím více žízní. Když se oddává rozjímání, dospívá k lítosti, protože necítí onu radost, o níž mu rozjímání ukazuje, že je v čistotě srdce, ale kterou mu samo rozjímání neposkytuje. Není totiž možné, aby ten, kdo čte nebo rozjímá, pocítil tuto radost, pokud mu to nebylo dáno shora. Neboť číst a rozjímat mohou stejně tak dobří jako špatní. A sami velcí pohanští filozofové vedeni rozumem našli, v čem spočívá opravdové nejvyšší dobro. Ale protože Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost (Řím 1,21), a spoléhajíce na své síly říkali: Naše síla je v jazyku, rty máme k vlastnímu prospěchu; kdo je náš Pán? (Ž 12,5), nezasloužili si zakusit to, co mohli vidět. Jejich nemoudrá mysl se zatemnila a s celou svou moudrostí byli v koncích. Dala jim ji totiž snaha lidské nauky a ne duch moudrosti. On jediný dává pravou moudrost, totiž chápavé vědění, které duši, v níž jest, nevyslovitelným porozuměním potěšuje a občerstvuje. To je ta moudrost, o níž bylo řečeno: Moudrost nevejde do zlovolné duše (Mdr 1,4). Tato moudrost však je pouze od Boha. Pán svěřil úkol křtít mnohým, ale moc odpouštět ve křtu hříchy vyhradil pouze sobě. (Proto o něm Jan tak rozhodně řekl: To je ten, který křtí v Duchu svatém [Jan 1,33]). Stejně tak o něm můžeme říci: To je ten, který dává pravou moudrost a v duši tvoří chápavé vědění. Řeč je dána všem, moudrost málokomu. Tu rozděluje Pán komu chce a kdy chce.


KAPITOLA IV.

Úloha modlitby

Když tedy duše vidí, že vytoužené radosti vlastního poznání a zkušenosti sama o sobě nemůže dosáhnout a čím více vstupuje do hloubi srdce, tím více Bůh je vyvýšen, pokorně se skloní a hledá útočiště v modlitbě. Říká: Pane, tebe nevidí nikdo, než ten, kdo má čisté srdce. Hledám čtením i rozjímáním, co je to pravá čistota srdce a jakým způsobem ji lze získat, abych tě s její pomocí mohl alespoň maličko poznat. Hledal jsem tvou tvář, tvou tvář jsem, Pane, hledal (srov. Ž 27,8), dlouho jsem rozjímal ve svém srdci (srov. Ž 37,7) a z mého rozjímání vyrostl oheň (srov. Ž 39,4) a touha více tě poznat. Když mi lámeš chléb Písma svatého (srov. Lk 24,30-31), dáváš se mi poznat při lámání chleba a čím více tě poznávám, tím více toužím tě poznat, ne již pod slupkou psaného slova, ale v pocitu vlastního zakoušení. Nežádám toho, Pane, pro své zásluhy, ale pro tvé milosrdenství. Přiznávám totiž, že jsem nehodný hříšník, ale i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů (srov. Mt 15,27). Dej mi tedy, Pane, příslib budoucího dědictví, alespoň kapku z nebeského deště, kterou bych uhasil svou žízeň, neboť hořím láskou.


KAPITOLA V.

Účinek nazírání

Takovým a podobným ohnivým promlouváním rozpaluje duše svou touhu, tak projevuje své pocity, takovými vzýváními přivolává svého snoubence. Ale Pán, jehož oči vždy bdí nad spravedlivými a jehož sluch je nejenom nakloněn k modlitbám, ale je přítomen v jejich modlitbách, nečeká ani, až ona dokončí svou řeč, uprostřed modlitby ji náhle přeruší a spěchá, aby sám vstoupil. Toužící duši rychle běží vstříc, vylévá se v rose nebeské radosti a v pomazání nejlepšími mastmi. Znavenou duši občerstvuje, hladovou sytí, vyprahlou zavlažuje, způsobuje, že duše zapomíná na věci pozemské, zapomíná na sebe, a v tomto umírání ji podivuhodně oživuje, opojením ji přivádí do stavu rozumné střízlivosti. A tak jako při některých tělesných úkonech duše je tak přemožena tělesnou žádostí, že zcela ztrácí rozum a člověk se stává jakoby celý tělesným, tak zde naopak v tomto nejvyšším nazírání duše tak převyšuje a pohlcuje všechna tělesná hnutí, že tělo v ničem duchu neodporuje a člověk se stává jakoby celý duchovním.


KAPITOLA VI.

Znamení příchodu Ducha svatého do duše

Ale Pane, jak zjistíme, kdy toto činíš a co je znamením tvého příchodu? Cožpak jsou posly a svědky této útěchy a radosti vzdechy a slzy? Je-li tomu tak, je to nový kontrast a neobvyklé znamení. Co mají společného útěcha a vzdechy, radost a slzy? Leda že bychom tyto slzy spíše chápali jako projev přetékající hojnosti rosy vylité shůry na znamení vnitřního obmytí a vnějšího očištění člověka. Tak jako při křtu dětí je vnějším obmytím vyjádřeno a naznačeno vnitřní obmytí člověka, tak zde naopak z vnitřního obmytí vychází vnější očištění. Šťastné slzy, jimiž jsou očišťovány vnitřní skvrny, slzy, které zhášejí požáry hříchů! Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni (Mt 5,4). V těchto slzách poznávej, duše, svého snoubence, obejmi vytouženého, nyní se opájej proudem blaha (srov. Ž 36,9), čerpej z plnosti útěchy mléko a med. Toto jsou obdivuhodné dárky a potěšení, která ti přinesl a jimiž tě zahrnul tvůj snoubenec, totiž nářek a slzy. V těchto slzách ti přinesl nápoj v míře hojné. Ať jsou ti tyto slzy chlebem ve dne i v noci (srov. Ž 42.4), chlebem, který posiluje lidské srdce (srov. Ž 104,15) a je sladší než plástev medu. Ó Pane, jsou-li tak sladké ony slzy, které z pouhé připomínky tebe a touhy po tobě vznikají, jak sladká bude radost, kterou okusíme při přímém patření na tebe? Jestliže je tak slastné pro tebe plakat, jak slastné pak bude radovat se z tebe? Ale proč tyto tajné rozmluvy pronášíme na veřejnosti? Proč se pokoušíme nevyslovitelné city vyjádřit obyčejnými slovy? Ti, kteří to nezakusili, to stejně nepochopí, protože to nečetli zřetelněji vyjádřeno v knize zkušenosti, kde učí samo pomazání Ducha. Jinak však pouhá písmena nic nepomohou tomu, kdo čte. Jen malé porozumění nám poskytuje čtení vnějších písmen, jestliže jazyk nečerpá jejich vnitřní smysl ze srdce.

 

KAPITOLA VII.

O skryté milosti

Ó, duše, dlouho jsme vedli tento rozhovor. Bylo nám zde dobře. Spolu s Petrem a Janem jsme mohli patřit na slávu snoubence, dlouho s ním zůstávat a kdyby chtěl, ne dva stany postavit, ani tři, ale jeden, v němž bychom společně s ním přebývali a společně se radovali. Ale snoubenec již říká: Pusť mě, vzešla jitřenka, již jsi dostal světlo milosti a vidění, po kterém jsi toužil. Bylo ti dáno požehnání, šlacha tvého kyčle byla umrtvena a změněno tvé jméno z Jákoba na Izraele. Pozvolna odchází snoubenec onen vytoužený, rychle mizí. Vzdaluje se z tohoto vidění, z tohoto slastného nazírání, ale zůstává přítomen, aby tě dále vedl, dával milost, zůstával s tebou v jednotě.


KAPITOLA VIII.

Proč se milost na čas skrývá

Ale neboj se, snoubenko, nezoufej, nemysli si, žes v opovržení, jestli snad na chvíli skryl ti snoubenec svou tvář. Všechno to ti napomáhá k dobrému. I z příchodu jeho i z odchodu máš užitek. Pro tebe přichází, pro tebe i odchází. Přichází, aby tě utěšil, odchází, aby tě ochránil, aby ses velikostí útěchy nepyšnila. Abys snad náhodou, kdyby u tebe byl snoubenec stále, nezačala pohrdat svými druhy a nemyslela, že ta útěcha není projev milosti, ale něco přirozeného a běžného. Takovou milost přece dává snoubenec komu chce a kdy chce, nemá ji nikdo dědickým právem ve vlastnictví. Je lidové přísloví, že přílišná důvěrnost vede k pohrdání. Proto odchází, aby snad příliš častou přítomností nezevšedněl, aby vzdálen s ještě větší touhou byl očekáván, vytoužený dychtivěji hledán, dlouho hledaný konečně s větší vděčností byl nalézán. Kromě toho kdyby nám nikdy nechyběla tato útěcha, která je tajuplným a částečným (srov. 1 Kor 13,12) příslibem budoucí slávy, jež se projeví na nás, snad bychom si mysleli, že zde již máme stálý příbytek a nehledali bychom ten budoucí (srov. Žid 13,14). Abychom tedy nepovažovali vyhnanství za vlast, zálohu za nejvyšší cenu, přichází snoubenec a zase odchází, jednou přináší útěchu, jindy celé naše lože v nemoci proměňuje. Maličko nás nechá ochutnat, jak je milý, a dříve než ho můžeme plně vychutnat, vzdálí se. A tak jako by s rozpjatými křídly létá nad námi a vyzývá nás k letu. Jako by říkal: Trochu jste zakusili, jak jsem milý a drahý, ale chcete-li být plně nasyceni touto krásou, běžte za mnou ve stopách mých vonných olejů, mějte srdce pozdvihnutá vzhůru, tam kde já jsem po pravici Boha Otce. Tam mě uvidíte, ne jako v zrcadle, nejasně, ale tváří v tvář, a vaše srdce se zaraduje a vaši radost vám nikdo nevezme.



KAPITOLA IX.

Jak obezřetná musí být duše po navštívení milosti

Ale, dej pozor, snoubenko! Když se snoubenec vzdálí, neodchází daleko. I když ho nevidíš, on tě přece stále vidí. Má oči vpředu i vzadu, nikde se nemůžeš před ním skrýt. Má také kolem tebe své duchovní posly, ty nejbystřejší zvědy, kteří vidí, jak se v nepřítomnosti snoubence chováš, a kteří tě před ním obviní, jestliže u tebe uvidí nějaké známky svévole a nerozumnosti. Tento tvůj snoubenec je žárlivý. Jestliže bys snad jiného milence přijala, jestliže jinému více by ses chtěla líbit, hned od tebe odejde a přilne k jiným dívkám. Tento snoubenec je půvabný, urozený, bohatý, nejkrásnější ze synů lidských (srov. Ž 45,3), a tak si nezaslouží mít jinou snoubenku než zvláště půvabnou. Jestliže uvidí na tobě poskvrnu nebo vrásku, hned odvrátí své oči. Nemůže totiž snést žádnou nečistotu. Buď tedy čistá, buď skromná a pokorná, aby sis tak zasloužila častěji být navštěvována od svého snoubence. Bojím se, že ti tento rozhovor připadá příliš dlouhý, ale přinutil mě k tomu námět, který je zároveň velmi bohatý a stejně tak příjemný. Neprodlužoval jsem to dobrovolně, ale touto slastí přinucen a proti své vůli.



KAPITOLA X.

Opakování předešlého

JAK JSOU ZMÍNĚNÉ STUPNĚ NAVZÁJEM SPOJENY

Aby tedy bylo lépe vidět v souhrnu to, co bylo porůznu roztroušeno, zopakujme, co již bylo řečeno. Jak jsme ukázali na předešlých příkladech, můžeš vidět, jak spolu výše jmenované stupně navzájem souvisí. Navazují na sebe jak časově, tak příčinně. Čtení totiž přichází první, jako základ, a dává nám látku pro rozjímání. Rozjímání pak pečlivě zkoumá, k čemu máme směřovat, a jako kopáč nachází poklad, který nám ukazuje. Ale protože samo o sobě ho vyzvednout nemůže, posílá nás k modlitbě. Modlitba se všemi silami pozvedá k Bohu, proniká až k vytouženému pokladu, totiž slasti nazírání. Kdo dojde až sem, nachází odměnu za předešlou trojí námahu a napojí žíznivou duši rosou nebeské slasti. Čtení je tedy vnější úkon, rozjímání je vnitřní pochopení, modlitba je touha a nazírání přesahuje všechny smysly. První stupeň patří začínajícím, drahý těm, kteří již pokročili, třetí dosahují Bohu odevzdaní, čtvrtý blažení.

Tyto stupně jsou navzájem spolu tak propojeny a vzájemně si mezi sebou tak slouží a pomáhají, že první bez druhých jen málo nebo vůbec nic nejsou platné, následující bez předcházejících buď vůbec nebo jen zřídka mohou se vyskytovat. Co totiž prospěje věnovat čas neustálému čtení, procházet skutky i spisy světců, jestliže bychom z nich jakoby žvýkáním nezískávali šťávu a tuto jakýmsi polykáním nepředávali až do nejhlubšího nitra, abychom pak podle nich pečlivě zvažovali svůj stav a snažili se konat skutky těch, o jejichž činech s touhou čteme? Ale jakým způsobem o tom máme rozvažovat a jak se můžeme vyvarovat toho, abychom nerozjímali o nějakých klamech a marnostech u nepřekročili tak hranice stanovené svatými Otci? Musíme o tom být nejprve nějak zpraveni ze čtení nebo poslechu. Poslech je pro nás určitým způsobem totéž co čtení: říkáme totiž, že jsme přečetli nějaké knihy, nejenom o těch, které sami sobě nebo druhým čteme, ale i o těch, o nichž jsme slyšeli od učitelů. A dále: co prospívá člověku, jestliže v rozjímání vidí, co má dělat, kdyby mu pomoc modlitby a milost Boží nedodala sílu k tomu, aby to mohl také vykonat?

Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel (Jak 1,17), bez něhož nic nemůžeme, ale on sám koná v nás skutky, a přece ne zcela bez nás. Jsme totiž Boží spolupracovníci (1 Kor 3,9), jak říká apoštol. Bůh přece chce, abychom ho prosili, chce, abychom milosti, která přichází a tluče na dveře, otevřeli náruč své vůle a abychom s ní byli zajedno. Takový souhlas vyžadoval od Samaritánky, když říkal: Zavolej svého muže. Jakoby řekl: Chci ti vlít svou milost, ty použij svobodný úsudek své vůle. Vyžadoval od ní modlitbu:

Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: „Dej mi napít," spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu (Jan 4,10). Když toto uslyšela, jakoby z čtení, žena byla poučena a rozjímala ve svém srdci, zda pro ni bude dobré a užitečné mít tuto vodu. Roznícena pak touhou mít ji obrací se k modlitbě a říká:

Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat (Jan 4,15). Tak poslechla slova Páně a následující rozjímání o něm ji povzbudilo k modlitbě. Neboť jak by byla povzbuzena k prosbě, kdyby ji dříve nepodnítilo rozjímání, a co by jí přineslo předchozí rozjímání, kdyby k tomu, co jí bylo ukázáno jako hodné dosažení, nesměřovala následující modlitba? Tedy proto, aby rozjímání bylo plodné, musí po něm následovat oddanost modlitby, jejímž výsledkem je slast nazírání.



KAPITOLA XI.

Závěry z toho, co bylo řečeno

ŠTĚSTÍ KONTEMPLUJÍCÍCH

Z toho můžeme shrnout, že čtení bez rozjímání je suché, rozjímání bez čtení bludné, modlitba bez rozjímání vlažná, rozjímání bez modlitby neplodné. Oddaná modlitba může dosáhnou nazírání, avšak nazírání bez oddané modlitby je velmi neobvyklé, ba přímo zázračné. Bůh totiž, jehož moc je bez hranic a jehož milosrdenství převyšuje všechna jeho díla, někdy z kamenů probudí syny Abrahámovy, když zatvrzelé a nechtějící nalézt odpočinek nutí, aby chtěli, a tak jako marnotratník, který, jak se lidově říká, táhne vola za roh, někdy nevolán vchází a nehledán se dává. V Písmu čteme, že se to někdy někomu přihodilo, jako např. Pavlovi a některým jiným. My však nemáme Boha pokoušet a věci takové si osobovat, ale máme dělat to, co nám přísluší, totiž číst a rozjímat o zákoně Božím, modlit se k němu, aby pomohl naší slabosti a viděl naši nedokonalost. On sám nás učí, abychom to dělali, když říká: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám (Mt 7,7). Nyní totiž nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují (Mt 11,12). Hle, tedy z těchto zřetelných rozdílů lze vidět vlastnosti jednotlivých stupňů, jak mezi sebou navzájem souvisí a co v nás jednotlivě působí.

Blažený člověk, jehož duch je oproštěn od jiných starostí, který touží stále po těchto čtyřech stupních se pohybovat, který prodal vše, co měl, a koupil ono pole, v němž je skryt vytoužený poklad (srov. Mt 13,44), totiž být zcela vnitřně prázdný a nahlížet, jak milý je Pán. Takový člověk se v prvním stupni cvičí, v druhém prohlédne, na třetím se zcela odevzdá a na čtvrtém je vyzdvižen nad sebe. Skrze tyto výstupy, které si ve svém srdci uspořádal, postupuje od jedné schopnosti ke druhé, až uvidí Boha bohů na Siónu. Blažený ten, komu je dopřáno v tomto nejvyšším stupni alespoň malou chvilku setrvat. Ten může opravdu říci: Hle, cítím milost Boží, hle, spolu s Petrem a Janem hledím na jeho slávu na hoře, hle, s Jákobem se těším z objetí krásné Ráchel. Ale ať se má na pozoru po onom nazírání ten, kdo byl vyzdvižen až na nebesa, aby se prudkým pádem nepropadl až do propasti, aby totiž po takovém patření na Boha se neobrátil k lehkomyslným skutkům světa a k nástrahám těla. Když již slabost lidské mysli nebude moci déle vydržet osvícení pravého světla, ať sestoupí pomalu a postupně na některý z oněch tří stupňů, po nichž vystupovala, a střídavě pak ať setrvává tu na jednom, tu na druhém, podle svého svobodného rozhodnutí, s ohledem na místo a čas. A bude, jak mně se zdá, o tolik Bohu blíže, oč dále bude od prvního stupně. Ale jak křehká a ubohá je lidská podstata!

Hle, tak vedeni rozumem a svědectvím Písma zřetelně vidíme dokonalost blaženého života, která je obsažena v těchto čtyřech stupních. Po nich se má pohybovat duchovní činnost člověka. Ale kdo je ten, kdo si osvojil tuto stezku života? Kdo je takový, ať mu blahořečíme? Mnozí mohou chtít, ale jen málokdo to uskuteční. Kéž bychom i my patřili mezi ten malý počet!


KAPITOLA XII.

Čtyři příčiny, které nás od uvedených stupňů odvádějí

Jsou tu však čtyři příčiny, které nás od oněch stupňů většinou odvádějí, a to neodkladná nutnost, užitečnost čestného jednání, lidská slabost a marnost tohoto světa. Ta první je omluvitelná, druhá snesitelná, třetí ubohá a čtvrtá přináší provinění. Proč provinění? Protože pro toho, koho tato příčina odvedla od jeho záměru by bylo lepší, aby milost Boží vůbec nepoznal, než aby poznanou potom opustil. Vždyť jakou omluvu bude mít pro tento hřích? Cožpak mu právem neřekne Pán: Co více jsem ti měl učinit a neučinil? Nebyl jsi, a já jsem tě stvořil. Zhřešil jsi a učinil ses ďáblovým služebníkem, a já jsem tě vykoupil. Ve svém okolí ses stýkal s bezbožníky, a já jsem si tě vyvolil. Dal jsem ti milost před svou tváří a chtěl jsem si u tebe udělat příbytek, a ty jsi mnou opovrhl. A nejenom má slova, ale mě samotného jsi odhodil za sebe a kráčel jsi za svými žádostmi. Ale dobrý Bože, milý a tichý, sladký příteli, moudrý rádce, silný pomocníku, jak pošetilý a sám proti sobě je ten, kdo tě odvrhuje, kdo tak pokorného a mírného hosta ze svého srdce vyhání! O jak nešťastná a zkázonosná záměna: svého Stvořitele odmítat a zcestným a zhoubným úvahám dělat místo. Onen tajný příbytek Ducha svatého, totiž ono tajuplné místečko srdce, které ještě před chvílí k nebeským radostem směřovalo, tak náhle vydat nečistým myšlenkám jako sviním k pošlapání! Dosud v srdci nevychladly stopy snoubence a již jsou vpuštěny cizoložné touhy! Je nevhodné a nešlechetné, aby uši, které před chvílí poslouchaly slova, jež nelze člověku vypovědět (srov. 2 Kor 12, 4), tak rychle se přiklonily k smyšlenkám a pomluvám! A oči, které nedávno byly pokřtěny svatými slzami, aby se náhle obrátily a hleděly na marnosti! Jazyk, který před chvílí sladkou svatební píseň pěl, když slova ohnivého přemlouvání se svou snoubenkou sdílel snoubenec a uváděl ji do domu vína (srov. Pís 2,4), aby tentýž jazyk náhle se obrátil k hanobení, přetvářce, k velebení lsti a nactiutrhání. Vzdal toto od nás, Pane, a jestli snad z lidské slabosti k něčemu takovému budeme náchylní, dej, ať nezoufáme, ale vždy znovu se utíkáme k laskavému lékaři, který slabého zdvihá, ze smetiště povyšuje chudého (srov. Ž 113,7). A on, který nechce smrt hříšníka (srov. Ez 33,11), se znovu postará a uzdraví nás.

Již je čas, abych list zakončil. Prosme všichni Pána, aby překážky, které nám brání v patření na něho, v současnosti zmírňoval, v budoucnosti pak zcela odstranil. Aby nás vedl po jmenovaných stupních od ctnosti ke ctnosti, dokud bychom nespatřili Boha bohů na Siónu (srov. Ž 84,8), kde vyvolení nikoli po kapkách, ale bez přerušení budou zakoušet sladkost patření na Boha a z proudu rozkoše bez přestání budou čerpat onu radost, kterou jim nikdo nevezme, pokoj nezměnitelný, pokoj v něm samém spočívající.


Ty tedy, můj bratře Gervasie,

bude-li ti někdy dáno vzhůru vystupovat do výše po oněch řečených stupních, vzpomeň si na mě a modli se za mě, až ti bude dobře. Tak pruh látky ať navazuje na pruh a deska se spojuje s deskou, jako když Izraelité stavěli příbytek Hospodinovi a „kdokoli to slyší, ať řekne: ,Přijď!'"


 

jiný český překlad k diskozici tady http://www.grimoar.cz/scala/scala.php?

 

ČETBA, ROZJÍMÁNÍ. MODLITBA A NAZÍRÁNÍ.

Jednoho dne, když tělo bylo zaměstnáno prací rukou, začal jsem uvažovat o duchovní činnosti člověka. A náhle se mi v duchu vybavily čtyři duchovní stupně, totiž četba, rozjímání (meditace), modlitba a nazírání (kontemplace). To je jakýsi žebřík mnichů, po kterém vystupují ze země do nebe. Má sice malý počet stupňů, přece však je nesmírně a neuvěřitelně veliký. Jeho dolní část se opírá o zem, horní pak proniká nebesa a zkoumá jejich tajemství. Tyto stupně se liší jak jménem a počtem, tak i pořadím a významem. Mají různé vlastnosti a úlohy podle toho, co v nás působí, jak se mezi sebou odlišují a jeden nad druhým vynikají. Bude-li je někdo pečlivě zkoumat, všechna práce a námaha, kterou vynaloží, bude mu připadat krátká a snadná ve srovnání s velikostí užitku a potěšení, které získá.

Čtení je horlivý a soustředěný pohled do Písma. Rozjímání je snaha mysli vypátrat pod vedením rozumu význam skryté pravdy. Modlitba je oddané zaměření srdce k Bohu, aby se odstranilo zlo nebo dosáhlo dobro. Nazírání je jakési povznesení mysli ponořené do Boha nad sebe tam, kde zakouší radosti věčné slasti.

 

Jaké jsou úlohy řečených čtyř stupňů

Když jsme tedy popsali tyto označené čtyři stupně, zbývá, abychom se podívali na jejich úlohy vzhledem k nám. Čtení hledá slast blaženého života, rozjímání ji nalézá, modlitba o ni žádá a nazírání ji zakouší. Sám Pán praví: Hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám (Mt 7,7). Hledejte čtením a naleznete rozjímáním; tlučte modlitbou a bude vám otevřeno nazíráním. Čtení jako by předkládalo ústům pevnou potravu, rozjímání ji láme a rozmělňuje, modlitba zakouší chuť a nazírání je sama slast, která těší a občerstvuje. Čtení je jakoby na povrchu, rozjímání už jde pod povrch, modlitba je žádost a touha, nazírání je potěšení z dosažené slasti. Aby to bylo lépe vidět, dáme jeden příklad za všechny.

Při čtení slyším: Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha (Mt 5,8). Hle, krátká věta, ale svým milým a bohatým významem přináší pokrm duši jako vinný hrozen. Když si ho duše dobře prohlédne, řekne si: „Zde může být něco dobrého. Vstoupím dovnitř do svého nitra a pokusím se, budu-li schopna pochopit a nalézt tuto čistotu. Je to jistě věc vzácná a vytoužená, když ti, kdo ji mají, jsou nazýváni blaženými a je jim slíbeno patření na Boha, to jest život věčný, jak to dosvědčuje Písmo svaté na mnoha místech.“ Protože tedy duše touží toto plněji pochopit, začíná onen hrozen jakoby žvýkat a kousat, jakoby do lisu ho vkládat, a povzbuzuje rozum, aby vypátral, co je to ona vzácná čistota a jakým způsobem ji můžeme získat.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA