Jdi na obsah Jdi na menu
 


OTÁZKA LXIX.: O TĚCH, JEŽ MAJÍ VZTAH KE VZKŘÍŠENÍ; A NEJPRVE O MÍSTĚ DUŠÍ PO SMRTI

 

 

OTÁZKA LXIX.
O TĚCH, JEŽ MAJÍ VZTAH KE VZKŘÍŠENÍ;
A NEJPRVE O MÍSTĚ DUŠÍ PO SMRTI

 


Dělí se na sedm článků.
Potom jest jednati o těch, jež mají vztah ke stavu vzkříšení. Když totiž bylo pověděno o svátostech, jimiž člověk je vysvobozován ze smrti viny, následuje řeč o vzkříšení, jímž člověk je vysvobozen ze smrti trestu.

V projednávání pak vzkříšení jest uvážiti trojí, totiž předcházející vzkříšení, doprovázející a následující. A proto nejprve se musí říci o těch, jež z části, ač ne zcela, předcházejí vzkříšení; za druhé o samém vzkříšení a jeho okolnostech; za třetí o těch, jež je následují.


V předcházejících pak vzkříšení první úvaha jest o příbytcích duší, po smrti jim vyznačených; druhá o jakosti odloučených duší a trestu, působeném jim ohněm; třetí o přispění, jímž duše zesnulých jsou od živých podporovány; čtvrtá o modlitbách svatých, jsoucích ve vlasti; pátá o znameních, předcházejících obecnému soudu; šestá o ohni posledního sežehnutí světa, jenž přijde před zjevením Soudce.


O prvním je sedm otázek:
1. Zda duším po smrti jsou vyznačeny příbytky.
2. Zda ihned po smrti jsou duše do nich uvedeny.
3. Zda z oněch míst mohou vyjíti.
4. Zda okraj pekla je totéž, co lůno Abrahamovo.
5. Zda okraj je totéž co peklo zavržených.
6. Zda okraj Otců je totéž co okraj dětí.
7. Zda se má rozlišovati tolik příbytků.

LXIX. ČLÁNEK 1.
Zda jsou vyznačeny příbytky duším po smrti.
Při první se postupuje takto: Zdá se, že duším po smrti nejsou vyznačeny příbytky. Jak totiž praví Boetius v knize O týdnech, „obecný pojem ducha u moudrých je, že netělesná nejsou na místě"; s čímž souhlasí, co praví Augustin; XII. Ke Gen. Slov.: „Rychle sice lze odpověděti, že k tělesným místům se duše nenese, leč s nějakým tělem, nebo bezmístně se nese". Ale duše odloučená od těla nemá nějaké tělo, jak tamtéž praví Augustin. Tedy je směšné duším odloučeným vyznačovati nějaké příbytky.


Mimo to, vše, co má určité místo, více se shoduje s tím místem než s jiným. Ale odloučené duše, jako také jakékoli duchové podstaty, se mají nelišně ke všem místům; nemůže se totiž říci, že se shodují s některými tělesy a od jiných se odlišují, poněvadž všech tělesných podmínek jsou zcela prosty. Tedy se jim nemají vyznačovati nějaké určité příbytky.


Mimo to odloučeným duším se nevyznačuje něco po smrti, leč co jim připadá za trest nebo za odměnu. Ale tělesné místo jim nemůže připadnouti za trest nebo za odměnu, poněvadž od těles nic nepřijímají. Tedy se jim nemají vyznačovati určité příbytky.

Avšak proti, nebe ohňové je tělesné místo; a přece sotva učiněno, hned bylo naplněno svatými anděly, jak praví Strabus v Glosse. Poněvadž tedy andělé jsou netělesní, jako též odloučené duše, zdá se také, že odloučeným duším se mají určité příbytky vyznačiti.
 

Mimo to je to patrné z toho, co vypravuje Řehoř ve IV. Rozml., že duše po smrti na různá tělesná místa jsou uváděny; jak je patrné o Paschasiovi, jejž Germanus, biskup Kapuy, našel v lázních; a o duši krále Theodoricha, o níž praví, že byla uvedena do pekla. Tedy duše po smrti mají určité příbytky.


Odpovídám: Musí se říci, že ačkoliv duchové podstaty podle svého bytí nezávisí na těle, přece tělesná jsou řízena Bohem prostřednictvím duchových, jak praví Augustin a Řehoř. A proto se jaksi shodují duchové podstaty s tělesnými podstatami jakousi příhodností, že totiž hodnotnějším podstatám jsou upravena hodnotnější těla. Pročež také filosofové podle řádu hybatelných položili řád odloučených podstat. Ačkoli pak duším po smrti nejsou vyznačena nějaká těla, aby byly jejich tvary nebo určení hybatelé, přece se jim určují nějaká tělesná místa z jakési příhodnosti podle stupně jejich hodnoty, aby v nich byly jako na místě tím způsobem, jakým netělesná mohou býti na místě, pokud více nebo méně přistupují k první podstatě, které z příhodnosti se určuje vyšší místo, totiž k Bohu, jehož sídlo Písmo jmenuje nebe, Žalm 102 a Isai. 66. A proto tvrdíme, že v nebi jsou duše, které mají dokonalou účast božství; duším však, které mají překážku takové účasti přisuzujeme určené opačné místo.


K prvnímu se tedy musí říci, že netělesná nejsou na místě nějakým způsobem nám známým a obvyklým, jako říkáme, že tělesa jsou vlastně na místě; jsou však na místě způsobem vhodným duchovým podstatám, jenž nám nemůže býti zcela jasný.

K druhému se musí říci, že je dvojí vhodnost nebo podobnost. Jedna, jež je z účasti téže jakosti: jako teplá se navzájem shodují, a taková shodnost netělesných s místy tělesnými nemůže býti.


Jiná z jakési poměrovosti, podle níž v Písmech tělesná se přenášejí na duchová: a tím způsobem Písmo praví, že Bůh je sluncem, protože je počátek duchového života, jako slunce života tělesného.
 

A podle této shodnosti některé duše mají větší shodnost s některými místy; jako duše duchovně osvícené se světelnými tělesy, duše však zatemněné vinou s temnými místy.

K třetímu se musí říci, že odloučená duše přímo nic nepřijímá od tělesných míst způsobem, jímž tělesa přijímají, jež jsou držena od svých míst; ale samy duše, tím, že poznávají, že jsou na taková místa určeny, působí si radost nebo zármutek, a tak místo jim připadá za trest nebo odměnu.

LXIX. ČLÁNEK 2.
Zda ihned po smrti jsou duše uvedeny do nebe nebo do pekla.
Při druhé se postupuje takto: Zdá se, že ihned po smrti žádné duše nejsou uvedeny do nebe nebo do pekla, protože k onomu Žalm. 37., Ještě maličko a nebude hříšníka, praví Glossa, že „svatí budou vysvobozeni na konci života; avšak po tomto životě ještě nebudou, kde budou svatí, kterým bude řečeno: „Pojďte, požehnaní Otce mého." Ale oni svatí budou v nebi. Tedy svatí po tomto životě nevystupují hned do nebe.


Mimo to Augustin praví v Enchir., že „čas, ležící mezi smrtí člověka a posledním vzkříšením, drží duše ve skrytých příbytcích, jak která je hodná odpočinku nebo soužení". Ale těmito skrytými příbytky nelze rozuměti nebe a peklo, protože v těch budou i po posledním vzkříšení duše s těly; pročež na nic by rozlišoval čas před vzkříšením a po vzkříšení. Tedy nebudou ani v pekle, ani v ráji až do dne soudu.


Mimo to větší je sláva duše než těl. Ale zároveň všem se dává sláva těl, aby byla větší radost jednotlivců ze společné radosti, jak je patrné z toho, co k onomu Žid. 11, ,Když Bůh pro nás něco lepšího připravuje', atd., praví glosa: „Aby ve společné radosti všech nastala větší radost jednotlivců."

Tedy mnohem spíše se má odložiti sláva duší až na konec, aby zároveň všem se dala.


Mimo to trest a odměna, jež se dávají výnosem soudcovým, nemají předcházeti soudu. Ale oheň pekla a radost ráje se dají všem výnosem soudícího Krista, totiž při posledním soudu, jak je patrné Mat. 25. Tedy před dnem soudu nikdo nevystupuje do nebe, nebo nesestupuje do pekla.

Avšak proti jest, co se praví II. Kor. 5: „Jestliže pozemský náš příbytek bude zrušen, máme dům ne rukou učiněný, nýbrž uchovaný v nebesích." Tedy po rozpadnutí těla, duše má obydlí, jež jí v nebi bylo uchováno.

Mimo to praví Apoštol, Filip. 1: „Přeji si býti uvolněn, a s Kristem;" z čehož tak dovozuje Řehoř ve IV. Rozml.: „Kdo tedy nepochybuje, že Kristus je v nebi, ani nepopírá, že duše Pavlova je v nebi." Ale nelze popírati, že Kristus je v nebi, protože je článek víry. Tedy ani se nesmí pochybovati, že duše svatých jsou neseny do nebe. Že také některé duše sestupují do pekla hned po smrti, je patrné Luk. 16: „Zemřel pak boháč a byl pohřben v pekle."


Odpovídám: Musí se říci, že jako v tělesech je tíže nebo lehkost, jíž tíhnou k svému místu, jež je cílem jejich pohybu, tak také je v duších zásluha nebo provina, jimiž jdou duše k odměně nebo k trestu, jež jsou cíle jejich činností. Pročež, jako těleso tíhou nebo lehkostí hned je neseno na své místo, není-li nějaké překážky, tak duše, zbaveny pouta těla, jímž byly drženy ve stavu cesty, hned dosahují odměny nebo trestu, není-li nějaké překážky. Jako někdy překáží dosažení odměny všední hřích, jenž napřed musí býti očištěn, z čehož následuje, že odměna se odkládá. A poněvadž místo se duším určuje podle příhodnosti odměně nebo trestu, hned, jakmile duše je osvobozena od těla, buď je ponořena do pekla, nebo vzlétá do nebe, nepřekáží-li nějaká provina, takže nutno vzlétnutí odložiti, aby duše napřed byla očištěna. A tuto pravdu dosvědčují zřejmě výroky kanonického Písma a doklady svatých Otců. Pročež opačné jest pokládati za kacířské, jak je patrné IV. Rozml. Řehoře, a v knize O církevních dogmatech.


K prvnímu se tedy musí říci, že glosa se sama vykládá: co totiž praví: „Ještě nebudou kde budou svatí," atd., ihned vykládá dodávajíc: „To jest, nebudou míti dvojí roucho, jaké budou míti
svatí při vzkříšení."


K druhému se musí říci, že mezi ony skryté příbytky, o nichž mluví Augustin, jest také počítati peklo a ráj, v nichž se některé duše před vzkříšením zdržují. Ale proto se rozlišuje čas před vzkříšením a potom, protože před vzkříšením jsou tam duše bez těla, potom však budou s tělem, protože nyní jsou duše v některých příbytcích, ve kterých po vzkříšení nebudou.

K třetímu se musí říci, že lidé podle těl mají jakousi vzájemnou souvislost, protože podle nich je pravdivé, co se praví Skut. 17, že Bůh z jednoho učinil celé lidské pokolení. Ale duše tvořil jednotlivě: pročež není taková příhodnost, aby všichni lidé zároveň byli oslaveni na duši, jaká jest, aby zároveň byli oslaveni na těle. A mimo to sláva těla není tak podstatná jako sláva duše: pročež větší škodou by bylo svatým, kdyby sláva duše byla odložena, než z toho, že sláva těla jest odložena: ani by se nemohla tato škoda nahraditi zvětšením radosti jednotlivců z radosti společné.


Ke čtvrtému se musí říci, že tutéž námitku Řehoř předkládá i řeší, řka: „Jestliže tedy nyní jsou v nebi duše spravedlivých, co jest, co v den soudu za odměnu své spravedlnosti dostanou?" A odpovídá: „To totiž jim přibude na soudu, že nyní požívají pouze blaženost duší, potom však i těl, aby se i v tom těle radovali, v němž snášeli bolesti a muka pro Pána." A týmž způsobem se musí říci o zavržených.

LXIX. ČLÁNEK 3.
Zda duše, jsoucí v ráji nebo v pekle, mohou vyjíti.
Při třetí se postupuje takto: Zdá se, že duše, jsoucí v ráji nebo v pekle, nemohou vyjíti. Augustin totiž praví v knize O péči o zemř.: „Kdyby se duše mrtvých účastnily záležitostí živých, ať o jiných pomlčím, mně samého by oddaná matka žádné noci neopouštěla, jež mně na zemi i na moři následovala, aby se mnou žila;" a z toho uzavírá, že duše zemřelých se nesúčastňují záležitostí živých. Ale mohly by se účastniti, kdyby mohly vyjíti ze svých příbytků. Tedy ze svých příbytků nevycházejí.


Mimo to Žalm. 26 se praví: „Abych bydlel v domě Páně po všechny dny svého života;" a Job 7: „Kdo sestoupí do pekel, nevystoupí." Tedy jak dobří, tak zlí nevycházejí ze svých příbytků.


Mimo to, jak bylo řečeno, duším po smrti se dávají příbytky za odměnu nebo za trest. Ale po smrti ani se nezmenšují odměny svatých, ani tresty zavržených. Tedy nevycházejí ze svých příbytků.

Avšak proti jest, co praví Jeronym, Proti Vigilantiovi, tak jej oslovuje: „Pravíš totiž, že duše apoštolů a mučedníků sídlí buď v klínu Abrahamově nebo na místě osvěžení nebo pod oltářem Božím usedly a nemohou býti přítomni u svých hrobů, kdy chtějí. A tak ty dáváš Bohu zákony? Ty vkládáš apoštolům pouta? aby až do dne soudu byli drženi vazbou, aby nebyli s Pánem svým, o kterých je psáno: Následují Beránka, kamkoli jde. Je-li Beránek všude, tedy třeba věřiti, že ti, kteří s ním jsou, všude jsou." Bylo by tedy směšné říkati, že duše zemřelých nevycházejí ze svých příbytků.


Mimo to Jeronym tamtéž dovozuje takto: „Když ďábel a démoni všude bloudí po celém světě, a převelikou rychlostí všude se octnou, proč mučedníky po vylití jejich krve, zavřené přikryje rakev, že nebudou moci odtud vyjíti?" Z čehož lze souditi nejen na dobré, nýbrž také na zlé, že ze svých příbytků někdy vycházejí, poněvadž nejsou více odsouzeni než démoni, kteří všude pobíhají.

Mimo to lze totéž dokázati z Řehoře, ve IV. Rozml., kde o mnohých mrtvých vypravuje, že se zjevili živým.

Odpovídám: Musí se říci, že lze dvojmo rozuměti, že někdo vychází z pekla nebo z ráje: jedním způsobem tak, že jednoduše odtud odejde, aby již nebyl jeho místem ráj nebo peklo; a tak nikdo určený neodvratně do pekla nebo ráje nemůže odtud vyjíti, jak níže bude řečeno. Jiným způsobem lze rozuměti, že vyjde odtud na čas; a v tom jest rozlišovati, co jim přísluší podle zákona přírody, a co jim přísluší podle zákona božské prozřetelnosti; protože, jak praví Augustin, O péči o zemř., „jiné jsou meze lidských věcí, jiné jsou divy božských mocí; jiná jsou, jež se stávají přírodou, jiná, jež se stávají zázračně". Tedy podle přírodního průběhu odloučené duše, určené vlastním příbytkům, od styku s žijícími jsou zcela odděleny. Podle přírodního průběhu totiž lidé, žijící ve smrtelném těle, nespojují se bezprostředně s odloučenými podstatami, poněvadž všechno jejich poznávání vzniká od smyslu; a nebylo by vhodné jiné jejich vycházení z jejich příbytků, než aby se účastnily záležitosti žijících. Ale podle rozhodnutí božské prozřetelnosti někdy odloučené duše, vyšedše ze svých příbytků, ukáží se zrakům lidí, jak Augustin vypravuje o mučedníku Felixovi, který se viditelně zjevil občanům Nolským, když byli napadeni od barbarů. A to také lze věřiti, že někdy se přihodí zjevení zavržených živým k poučení nebo zastrašení lidí, nebo také na vyžádání přímluvy, u těch, kteří jsou drženi v očistci, jak je patrné z mnohých, jež se vypravují ve IV. kn. Rozml. Řehořových. Ale ten je rozdíl mezi svatými a zavrženými, že svatí, když chtějí, mohou se zjeviti žijícím, ne však zavržení. Jako totiž svatí, žijíce v těle, z darů milosti darmo dané dostávají, aby konali uzdravení a divy, jež pouze božskou mocí zázračně nastávají, kteréžto divy od jiných, tohoto daru postrádajících, nemohou býti vykonány; tak také není nevhodné, aby z moci slávy se dala duším svatých nějaká mohoucnost, aby z ní se mohly zázrakem zjeviti žijícím, když chtějí; což jiní nemohou, leč někdy majíce dovolení.


K prvnímu se tedy musí říci, že Augustin, jak z následujících je patrné, mluví podle obecného průběhu přírody. Avšak nenásleduje, byť zemřelí mohou zjevovati se žijícím jak chtějí, že tolikrát se zjeví, kolikrát se zjeví s živým tělem; protože odloučeni od těla, buď zcela se přizpůsobují Boží vůli, takže jim není dovoleno, leč co spatřují s Božím řízením shodné, nebo jsou tak tresty zavaleni, že více bědují nad svou bídou, že se nedbají zjevovati se jiným.

K druhému se musí říci, že ony autority mluví vzhledem k tomu, že nikdo z ráje nebo z pekla nevychází jednoduše, a ne, že někdo vychází na čas.


K třetímu se musí říci, že, jak z řečených je patrné, podle toho místo duši připadá za trest nebo za odměnu, že to duše pociťuje buď radostně nebo bolestně, že je určena takovému místu. Tato však radost nebo bolest z toho, že je určena takovým místům, zůstává v duši, i když je mimo řečená místa; jako veleknězi, jemuž se dává jako čest, že sedí na křesle v kostele, neumenšuje se jeho sláva, když sestoupí s křesla. Protože, ač tam skutečně nesedí, přece ono místo je mu určeno. Jest odpověděti také na to, co se namítá proti.

K prvnímu z nich se musí říci, že Jeronym mluví o apoštolech a mučednících podle toho, co jim přirůstá z moci slávy, a ne podle toho, co jim povinně patří z přirozenosti. Co však praví, že jsou všude, nelze rozuměti, že jsou zároveň na více místech nebo všude, nýbrž že mohou býti, kde chtějí.

K druhému se musí říci, že není podobně o démonech a andělích a duších svatých a zavržených. Údělem totiž andělů dobrých nebo zlých jest úkol, aby vedli lidi, buď chráníce nebo cvičíce, což nelze říci o duších lidí. Přece však z moci slávy patří duším svatých, že mohou býti, kde chtějí. A to je, co Jeronym myslí. 

 

K třetímu se musí říci, že ač někdy duše svatých nebo zavržených jsou přítomny, kde se zjeví, přece nemá se však věřiti, že je tak vždycky. Někdy totiž taková zjevení nastávají buď při spaní nebo při bdění působením dobrých nebo zlých duchů, k poučení nebo ke klamání živých, jako také živí lidé se někdy jiným zjeví a mnohá jim řeknou ve snách, ačkoliv je známo, že nejsou přítomni, jak Augustin mnohými příklady dokazuje v knize O péči o zemř.
 

 

LXIX. ČLÁNEK 4.
Zda okraj pekla je totéž co lůno Abrahamovo.
Při čtvrté se postupuje takto: Zdá se, že okraj pekla není totéž co lůno Abrahamovo. Praví totiž Augustin, XII. Ke Gen. Slov.: „Ještě jsem nenašel, že Písmo udává někde peklo jako dobro."


Ale lůno Abrahamovo se bere jako dobro, jak tamtéž dodává Augustin, takto mluvě: „Nevím, zda někdo může slyšeti, že nelze jako dobro bráti lůno Abrahamovo a onen pokoj, do něhož andělé přivedli zbožného chuďasa." Tedy lůno Abrahamovo není totéž, co okraj pekla.


Mimo to v pekle jsoucí nevidí Boha. Ale v lůně Abrahamově je viděn Bůh, jak je patrno z Augustina, IX. Vyzn., jenž, mluvě o Nebridiovi, praví: „Ať se cokoliv označuje lůnem Abrahamovým, tam můj Nebridius žije." A níže: „Již neklade ucho k mým rtům, nýbrž duchovní rty k prameni tvému, a pije podle své chuti kolik může moudrosti, bez konce šťasten." Tedy lůno Abrahamovo není totéž, co okraj pekla.


Mimo to Církev se za nikoho nemodlí, aby byl uveden do pekla. Modlí se však, aby andělé duši zesnulého odnesli do lůna Abrahamova. Tedy se zdá, že lůno Abrahamovo není totéž, co okraj.


Avšak proti, lůno Abrahamovo sluje, kam žebrák Lazar byl uveden. Ale on byl uveden do pekla; protože, jak praví Glossa, Job. 30, k onomu, ,Kde je postaven dům každému žijícímu': „Peklo bylo domem všech žijících před příchodem Kristovým." Tedy lůno Abrahamovo je totéž co okraj.


Mimo to Gen. 38 praví Jakub svým synům: „Dovedete šediny mé s bolestí do pekel." Tedy Jakub věděl, že ve své smrti bude přenesen do pekel. Tedy také z téhož důvodu i Abraham byl přenesen do pekel po smrti; a tak lůno Abrahamovo se zdá býti nějaká část pekla.

Odpovídám: Musí se říci, že duše lidí po smrti nemohou přijíti k odpočinku, leč zásluhou víry; protože „přistupující k Bohu musejí věřiti", Žid. 11. První však příklad víry je dán lidem v Abrahamovi, který první se oddělil od shromáždění nevěřících, a obdržel zvláštní znamení víry. A proto onen odpočinek, který se dává lidem po smrti, sluje lůno Abrahamovo, jak je patrné z Augustina.


Ale duše svatých po smrti neměly po všechen čas odpočinek, protože po příchodu Kristově mají plný odpočinek, požívajíce patření na Boha, kdežto před příchodem Kristovým měli sice odpočinek v nedotčeností trestem, ale neměli ukojení touhy v dosažení cíle. A proto stav svatých před příchodem Kristovým lze pozorovati i podle toho, co měl z odpočinku, a tak sluje lůno Abrahamovo; může se také pozorovati v tom, co jim chybělo z odpočinku, a tak sluje okraj pekla.


Okraj pekla tedy a lůno Abrahamovo před příchodem Kristovým byly jedno případkově, a ne o sobě. A proto nic nevadí, že po příchodu Kristově je lůno Abrahamovo, a je zcela různé od okraje, protože se přiházívá oddělování těch, jež jsou jedno případkově.

K prvnímu se tedy musí říci, že vzhledem k tomu, co měl z dobrého stav svatých Otců, slul lůno Abrahamovo; ale vzhledem k tomu, co měl z nedostatku, slul okraj: a tak ani lůno Abrahamovo se nebere jako zlo, ani okraj jako dobro, ačkoliv jaksi jsou jedno.

K druhému se musí říci, že jako odpočinek svatých Otců před příchodem Kristovým slul lůno Abrahamovo, tak také po příchodu Kristově, ale různě: protože totiž před příchodem Kristovým odpočinek svatých měl připojený nedostatek odpočinku, říkalo se témuž peklo a lůno Abrahamovo, pročež tam neviděli Boha. Ale protože po příchodu Kristově odpočinek svatých jest úplný, ježto vidí Boha, takový odpočinek sluje lůno Abrahamovo, a žádným způsobem peklo: a za uvedení věřících do tohoto lůna Abrahamova se Církev modlí.


Z čehož je patrná odpověď k třetímu. A tak se také musí rozuměti jedné Glosse k onomu Luk. 16, ,Stalo se, že zemřel žebrák,' atd., jež tak praví: „Lůno Abrahamovo je odpočinek blažených chudých, jejichž je království nebeské."

LXIX. ČLÁNEK 5.
Zda okraj je totéž, co peklo zavržených.
Při páté se postupuje takto: Zdá se, že okraj pekla je totéž co peklo zavržených. O Kristu se totiž praví, že peklo uštkl, nikoli spolkl, protože některé odtamtud vytáhl, ne však všechny. Neříkalo by se však, že uštkl peklo, kdyby oni, které vysvobodil, nebývali částí množství, obsaženého peklem. Tedy, poněvadž oni, jež vysvobodil, byli drženi na okraji pekla, tytéž drželi okraj a peklo. Tedy okraj je buď totéž, co peklo, nebo je částí pekla.

Mimo to se praví v Symbolu, že Kristus sestoupil do pekla. Ale nesestoupil než do okraje Otců. Tedy okraj Otců je totéž, co peklo.

Mimo to Job. 17 se praví: „Do nejhlubšího pekla sestoupí všechno mé." Ale Job, poněvadž byl svatý a spravedlivý, sestoupil do okraje. Tedy okraj je totéž, co nejhlubší peklo.

Avšak proti, v pekle není žádné vykoupení. Ale z okraje byli svatí vykoupeni. Tedy okraj není totéž, co peklo.

Mimo to Augustin praví: „Nevidím, jak bychom věřili, že onen odpočinek, jejž obdržel Lazar, je v pekle." Ale duše Lazarova sestoupila do okraje. Tedy okraj není totéž, co peklo.


Odpovídám: Musí se říci, že příbytky duší po smrti lze rozlišovati dvojmo, buď podle polohy, nebo podle jakosti míst, pokud totiž na některých místech duše dostávají tresty nebo odměny.


Pozoruje-li se tedy okraj Otců a peklo podle řečené jakosti míst, tak není pochyby, že se liší, jak protože v pekle je trest smyslův, jenž nebyl v okraji Otců; tak také, protože v pekle je trest věčný, kdežto v okraji Otců byli drženi svatí toliko dočasně. Ale pozorují-li se vzhledem k poloze místa, tak je důvodné, že peklo i okraj jsou totéž místo nebo jaksi souvislé; tak však, že jakási vyšší část pekla sluje okraj Otců. Jsoucí totiž v pekle dostávají podle různosti viny též různý trest. A proto, pokud těžšími hříchy jsou zavržení poutáni, podle toho temnější a hlubší místo dostávají v pekle.


Pročež i svatí Otcové, v nichž bylo nejméně z pojmu viny, měli nejvyšší a méně temné místo než všichni trestaní.

K prvnímu se tedy musí říci, že podle toho, že peklo a okraj jsou jedno co do polohy, praví se, že Kristus uštkl peklo, a do pekla sestoupil, když Otce svým sestupem vytrhl z okraje.

A tím je patrné řešení k druhému.

K třetímu se musí říci, že Job nesestoupil do pekla zavržených, nýbrž do okraje Otců; ten pak sluje nejhlubší místo, ne sice vůči místům trestu, nýbrž ve srovnání s jinými místy, pokud je pod ním obsaženo každé místo trestů.

Nebo se musí říci, jak řeší Augustin, takto mluvě o Jakubovi: „Když řekl Jakub svým synům: ,Uvedete mé stáří se smutkem do pekel," zdá se, že se více bál toho, aby přílišným smutkem se tak nerozrušil, že by nešel do odpočinku dobrých, nýbrž do pekel hříšníků." A podobně lze vyložiti slovo Jobovo týmž způsobem, že je spíše slovo ustrašeného než tvrdícího.

LXIX. ČLÁNEK 6.
Zda okraj dětí je totéž co okraj Otců.
Při šesté se postupuje takto: Zdá se, že okraj dětí je totéž co okraj Otců. Trest totiž musí odpovídati vině. Ale pro tutéž vinu byli drženi v okraji Otcové i děti, totiž pro prvotní vinu. Tedy má býti totéž místo trestu obou.


Mimo to Augustin, v Enchyrid., praví: „Nejmírnější je trest dětí, které s pouhým prvotním hříchem umírají." Ale není mírnějšího trestu než ten, jejž měli svatí Otcové. Tedy je totéž místo trestu obojích.

Avšak proti, jako skutkovému hříchu náleží časný trest v očistci a věčný v pekle, tak i prvotnímu hříchu patřil časný trest v okraji Otců a věčný v okraji dětí. Nejsou-li tedy totéž peklo a očistec, zdá se, že ani okraj dětí a okraj Otců není totéž.

Odpovídám: Musí se říci, že okraj Otců a okraj dětí nepochybně se liší podle jakosti odměny nebo trestu. Děti totiž nemají naděje blaženého života, již měli Otcové v okraji, u nichž také zářilo světlo víry a milosti. Ale co do polohy se důvodně věří, že obojích místo bylo totéž; leda že okraj Otců byl na vyšším místě než okraj dětí, jako bylo řečeno o okraji a pekle.

K prvnímu se tedy musí říci, že prvotní vina nebyla týmž způsobem u Otců a u dětí. V Otcích totiž prvotní vina byla zahlazena, pokud zasahovala osobu, zůstávala však překážka se strany přirozenosti, za kterou dosud nebylo zadostiučiněno úplně. Ale u dětí je překážka i se strany přirozenosti. A proto dětem a Otcům se označují různé příbytky.

K druhému se musí říci, že Augustin mluví o trestech, jež někomu náleží pro jeho osobu, mezi nimiž nejmírnější trest mají, kteří jsou obtíženi pouze prvotním hříchem; ale ještě je mírnější trest těch, kterým nepřekáží v dosažení slávy chyba osoby, nýbrž pouze chyba přirozenosti, takže sám odklad slávy sluje jakýsi trest.


LXIX. ČLÁNEK 7.
Zda se má rozlišovati tolik příbytků.
Při sedmé se postupuje takto: Zdá se, že se nemá rozlišovati tolik příbytků. Jako totiž příbytky náleží duším po smrti za hřích, tak také za zásluhu. Ale za zásluhu nenáleží než jeden příbytek, totiž ráj. Tedy ani za hříchy nenáleží než jeden příbytek, totiž peklo.

Mimo to příbytky jsou označeny duším po smrti za zásluhy nebo za proviny. Ale jedno je místo, v němž zasluhují nebo se proviňují. Tedy toliko jeden příbytek po smrti se jim má označiti.


Mimo to místa trestů mají odpovídati samým vinám. Ale nejsou než tři rody vin, totiž prvotní, všední a smrtelná. Tedy nemají býti než tři příbytky trestné.

Avšak proti, zdá se, že má býti mnohem více než se označuje. Nebo toto zatemnělé ovzduší je žalářem démonů, jak je patrné II. Petr 2, jež však nepočítá se mezi pěti příbytky, jež někteří označují. Tedy je více příbytků než pět.

Mimo to jiný je pozemský ráj, a jiný ráj nebeský. Ale někteří po stavu tohoto života jsou přeneseni do nebeského ráje, jak se praví o Henochovi a Eliášovi. Poněvadž tedy pozemský ráj se nepočítá mezi pěti příbytky, zdá se jich více než pět.

Mimo to každému stavu hřešících, má odpovídati nějaké trestné místo. Ale, myslíme-li někoho, zemřelého v prvotním hříchu s pouhým všedním, žádný z vyznačených příbytků mu nepřísluší; je totiž jisté, že v ráji není, ježto postrádá milosti a z téhož důvodu ani v okraji dětí, v němž není trest smyslů, který jemu náleží za všední hřích; podobně ani v očistci, protože tam není než trest časný, kdežto jemu náleží trest ustavičný, podobně ani v pekle zavržených, protože nemá smrtelného skutkového hříchu. Tedy se musí označiti šestý příbytek.

Mimo to jsou různě veliké odměny a tresty, podle odlišnosti vin a zásluh. Ale nekonečně je stupňů zásluh a vin. Tedy se má rozlišovati nekonečně příbytků, v nichž jsou duše trestány nebo odměňovány po smrti.

Mimo to duše někdy jsou trestány na místech, na nichž zhřešily, jak je z Řehoře patrné. Ale zhřešily na místě, kde přebýváme. Tedy toto místo se má čítati mezi příbytky; a především, ježto někteří jsou na tomto světě za své hříchy trestáni, jak řekl Mistr.

Mimo to, jako někteří zemřelí v milosti mají některé všední, za něž jsou hodni trestu, tak někteří zemřelí ve smrtelném hříchu, mají nějaká dobra, za něž by byli hodni odměny. Ale zemřelým v milosti se všedními hříchy se označuje nějaký příbytek, kde jsou trestáni, než dosáhnou odměny, totiž očistec. Tedy z téhož důvodu naopak má býti s těmi, kteří umírají ve smrtelném s nějakými dobrými skutky.

Mimo to, jako Otcové byli zdržováni od plné slávy duše před příchodem Kristovým, tak i nyní od slávy těla. Tedy, jako se odlišuje příbytek svatých před příchodem Kristovým od toho, v němž nyní přebývají, tak se má nynější příbytek odlišovati od toho, v němž budou přebývati po vzkříšení.

Odpovídám: Musí se říci, že příbytky se rozlišují podle různých stavů duší. Duše však spojená se smrtelným tělem má stav záslužnosti. Ale odloživši tělo má stav přijetí za zásluhy dobro nebo zlo. Tak tedy po smrti buď je ve stavu přijetí konečné odměny, nebo je ve stavu, jenž ji zamezí. Jeli však ve stavu přijetí konečné odplaty, je to dvojmo: buď za dobro, a tak je ráj; nebo za zlo, a tak za skutkovou vinu je peklo; za prvotní pak jest okraj dětí. Je-li však ve stavu, který jí zabrání dosáhnouti konečné odplaty, buď je to za chybu osoby, a tak jest očistec, v němž jsou drženy duše, aby hned nedosáhly odměny, za hříchy, jež spáchaly; nebo pro nedostatek přirozenosti, a tak jest okraj Otců, v němž byli Otcové zdržováni od dosažení slávy pro provinu lidské přirozenosti, jež dosud nemohla býti odčiněna.


K prvnímu se tedy musí říci, že „dobro se přihází jedním způsobem, ale zlo mnohonásobně", jak je patrné z Diviše, IV. O Bož. Jmen., a Filosofa, v II. Ethic. A proto není nevhodné, je-li místo blažené odplaty jedno, míst však trestů je více.

K druhému se musí říci, že stav záslužnosti a proviňování jest jeden stav, poněvadž týž má možnost zásluhy a provinění. A proto vhodně náleží všem jedno místo. Ale různé jsou stavy těch, kteří přijímají za zásluhy. A proto není podobně.

K třetímu se musí říci, že za prvotní hřích může býti někdo trestán dvojmo, jak je patrné z řečených: buď k vůli osobě, nebo toliko k vůli přirozenosti. A proto oné vině odpovídá dvojí okraj.

Ke čtvrtému se musí říci, že toto zatemnělé ovzduší se neoznačuje démonům za místo, v němž dostávají odplatu za zásluhy, nýbrž jako příslušné jejich úkolu, pokud jsou určeni, aby nás cvičili.


A proto se nepočítá mezi místa, o nichž se nyní jedná. Nejprve totiž je jim určen oheň pekla, jak je patrné Mat. 25.

K pátému se musí říci, že pozemský ráj náleží spíše ke stavu poutníka, než ke stavu přijímacího za zásluhy. A proto mezi příbytky, o nichž se nyní jedná, se nepočítá.


K šestému se musí říci, že ono tvrzení je nemožné. Kdyby však bylo možné, takový by byl v pekle trestán na věky. Že totiž všední hřích je časně trestán v očistci, připadá mu, pokud je spojen s milostí. Pročež, je-li spojen se smrtelným, jenž je bez milosti, věčným trestem v pekle bude trestán. A poněvadž ten, kdo s prvotním hříchem umírá, má všední bez milosti, není nevhodné, tvrdíli se, že je věčně trestán.

K sedmému se musí říci, že různost stupňů v trestech nebo odměnách nerozlišuje stav, podle jehož různosti se rozlišují příbytky; a proto důvod nedokazuje.

K osmému se musí říci, že, ač odloučené duše někdy jsou trestány v místě našeho přebývání přece to není proto, že toto místo je vlastní místo trestů, nýbrž děje se to k našemu poučení, abychom, vidouce jejich tresty, byli odváděni od vin. Že však duše, jsoucí v těle, zde jsou trestány za hříchy, nepatří k věci, protože takový trest neodnímá člověku stav zasluhujícího nebo provinilého. Nyní však jednáme o příbytcích, jež náleží duší po stavu zásluhy nebo provinční.


K devátému se musí říci, že zlo nemůže býti ryzí bez přimísení dobra, jako dobro nejvyšší je bez přimísení zla. A proto ti, kteří mají býti přeneseni do blaženosti, jež je nejvyšší dobro, musejí býti čisti ode všeho zla; a proto musí býti takové místo, v němž by se takoví očistili, jestliže odešli ne zcela očištěni. Ale ti, kteří budou svrženi do pekla, nebudou bez všeho dobra. A proto není podobně, protože jsoucí v pekle mohou přijmouti odměnu za svá dobra, pokud minulá dobra jim platí na zmírnění trestu.


K desátému se musí říci, že ve slávě duše spočívá bytnostná odměna; ale sláva těla, poněvadž přetéká z duše, celá spočívá v duši jako původově. A proto postrádání slávy duše různí stav, ne však postrádání slávy těla. A proto také totéž místo, totiž ohňové nebe, patří svatým duším, odloživším tělo, a spojeným s těly oslavenými. Nepatřilo však totéž místo duším Otců před přijetím slávy duše, a po přijetí jí.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA