Jdi na obsah Jdi na menu
 


OTÁZKA LXXI. O PŘÍMLUVÁCH MRTVÝCH

OTÁZKA LXXI.

O PŘÍMLUVÁCH MRTVÝCH

 

Dělí se na čtrnáct článků.
Potom jest úvaha o přímluvách mrtvých. A o tom je čtrnáct otázek:

1. Zda přímluvy, jež koná jeden, jiným mohou přispěti.
2. Zda mrtví mohou býti podporováni skutky živých.

3. Zda přímluvy učiněné hříšníky prospějí mrtvým.
4. Zda přímluvy učiněné za mrtvé prospějí činícím.
5. Zda přímluvy prospějí jsoucím v pekle.
6. Zda prospějí jsoucím v očistci.
7. Zda pomohou dětem, jsoucím v okraji.
8. Zda nějakým způsobem prospějí jsoucím ve vlasti.
9. Zda modlitba Církve a svátost oltářní a almužny prospějí zemřelým.
10.Zda odpustky, jež dává Církev, prospějí.
11.Zda pohřební obřady prospějí zemřelým.
12.Zda přímluvy, jež se konají za jednoho zemřelého, více jemu prospějí než jiným.
13.Zda přímluvy učiněné za mnohé tolik platí jednotlivcům, jako kdyby se konaly za každého
zvláště.
14.Zda společné přímluvy platí tolik oněm, za něž se nekonají zvláštní, kolik oněm, za něž se
konají, platí zvláštní a společné zároveň.


LXXI. ČLÁNEK 1.
Zda přímluvy učiněné jedním mohou jiným prospěti.
Při první se postupuje takto: Zdá se, že přímluvy učiněné jedním nemohou jiným prospěti. Praví se totiž Gal. 6: „Neboť co zasel člověk, to bude i žíti." Ale kdyby jeden z přímluv druhého dosáhl užitku, žal by zaseté od jiných. Tedy z přímluv jiných nedosáhne nikdo užitku.


Mimo to ke spravedlnosti Boží náleží, aby se každému udělilo podle zásluh. Pročež Žalm 61: „Ty odplatíš každému podle jeho skutků." Ale je nemožné, aby spravedlnost Boží pochybila. Tedy je nemožné, aby jeden ze skutků druhého byl podporován.


Mimo to podle téhož rázu je nějaké dílo záslužné a chvalné, protože totiž je dobrovolné. Ale pro dílo jednoho není chválen druhý. Tedy ani dílo jednoho nemůže býti druhému záslužné a užitečné.


Mimo to k božské spravedlnosti náleží dávati podobně dobra za dobra a zla za zla. Ale nikdo
není trestán za zla druhého; ba, jak se praví Ezech. 18, „duše, která zhřešila, sama zemře."  Tedy ani není jeden podporován dobry druhého. Avšak proti jest, co se praví Žalm. 118: „Společníkem jsem • všech bojících se tebe," atd.


Mimo to všichni věřící, sjednocení láskou, jsou údy jednoho těla Církve. Ale jeden úd je podporován od druhého. Tedy i jeden člověk může býti podporován ze zásluh druhého.

Odpovídám: Musí se říci, že náš úkon může býti platný na dvojí: nejprve na získání nějakého stavu, jako záslužným dílem člověk získává stav blaženosti. Za druhé na něco sledujícího stav, jako člověk nějakým úkonem zasluhuje nějakou odměnu případkovou nebo zmenšení trestu. Na obojí toto však náš úkon dvojmo může platiti: jedním způsobem cestou zásluhy; jiným způsobem cestou modlitby. A je rozdíl mezi těmito dvěma cestami, protože zásluha se opírá o spravedlnost, modlitba však o milosrdenství: prosící totiž dosahuje žádaného z pouhé štědrosti toho, koho prosí.


Musí se tedy říci, že dílo jednoho žádným způsobem nemůže býti platné druhému na dosažení stavu cestou zásluhy: aby totiž z těch, jež já činím, někdo zasluhoval život věčný, protože úděl slávy se dává podle míry přijímajícího, každý pak ze svého skutku jest uzpůsobován, a ne z cizího.


A míním uzpůsobení hodnotou k odměně. Ale cestou modlitby také vzhledem k dosažení stavu dílo jednoho může pomoci druhému, dokud je na cestě; jako že jeden člověk dosáhne druhému první milost. Poněvadž tedy dosažení modlitbou je podle štědrosti Boha, jejž prosí, na vše to se může vztahovati dosahování modlitbou, čeho řád podléhá moci božské. Ale vzhledem k něčemu, co je důsledek nebo vedlejší ve stavu, dílo jednoho může platiti druhému nejen cestou modlitby, nýbrž také cestou zásluhy. A to se pak přihází dvojmo: buď pro spojení v kořeni díla, jímž je láska v záslužných skutcích; a proto všichni, kteří jsou navzájem spjati láskou, odnášejí nějaký zisk ze vzájemných skutků, avšak podle míry stavu každého, protože také ve vlasti každý se bude radovati z dober druhého. A odtud je, že se stanoví článek víry „společenství svatých".

Jiným způsobem z úmyslu činícího, který nějaká díla zvláště činí na to, aby těmto prospěla. Pročež tato díla jaksi jsou těch, za něž se konají, jako jim od činícího darována; proto jim mohou platiti buď na vykonání zadostiučinění nebo něco takového, co nemění stav.


K prvnímu se tedy musí říci, že ona žeň je přijetí věčného života, jak máme Jan. 4: „A kdo žne... shromažďuje užitek do života věčného." Uděl života věčného však se nedává někomu než za vlastní skutky; protože, byť někdo druhému dosáhl, aby vešel do života, přece se to nikdy nestává než prostřednictvím vlastních skutků, když totiž za prosby někoho se někomu dá milost, skrze kterou zasluhuje věčný život.

K druhému se musí říci, že dílo, jež se za někoho koná, jaksi jest i moje. Pročež není proti božské spravedlnosti, jestliže jeden sbírá užitek ze skutků učiněných tím, kdo je s ním jedno v lásce, nebo ze skutků za sebe učiněných. To se také přihází v lidské spravedlnosti, že zadostučinění jednoho se přijímá za druhého.

K třetímu se musí říci, že chvála nedává se někomu leč dle poměru jeho ke skutku. Pročež „chvála jest vůči něčemu", jak se praví v I. Ethic. A protože ze skutků druhého nikdo se nestává ani neukazuje dobře nebo špatně uzpůsobeným k něčemu, odtud jest, že nikdo není chválen za skutky druhého, leda případkově, pokud on sám je nějakým způsobem příčinou oněch skutků poskytnutím rady nebo pomoci nebo návodem nebo jakýmkoliv jiným způsobem. Ale skutek je někomu záslužný nejen vzhledem k jeho uzpůsobení, nýbrž také k vůli něčemu následujícímu jeho uzpůsobení nebo stav, jak z řečených je patrné.

Ke čtvrtému se musí říci, že odníti někomu, co mu patří, to přímo odporuje spravedlnosti. Ale dáti někomu něco, co mu nepatří, to není protivné spravedlnosti, nýbrž překročuje hranice spravedlnosti, neboť je štědrostí. Nemohla by však někomu ublížiti zla druhého, leč by se mu odňalo, co jest jeho. A tak není vhodné, aby někdo byl trestán za hříchy druhého, leda, že nabývá zisku z dober druhého.


LXXI. ČLÁNEK 2.
Zda mrtví mohou býti podporováni ze skutků živých.
Při druhé se postupuje takto: Zdá se, že mrtví nemohou býti podporováni ze skutků živých; nejprve z toho, co praví Apoštol, II. Kor. 5: My všichni se musíme objeviti před stolcem Kristovým, aby každý odnesl vlastní za skutky těla. Tedy z toho, co se koná po smrti člověka, když bude mimo tělo, nic mu nemůže přirůsti z něčích skutků.


Mimo to se totéž zdá z toho, co se praví Zjev. 14: „Blažení mrtví, kteří v Pánu umírají; neboť skutky jejich je následují." Mimo to prospěch z nějakého skutku má pouze jsoucí na cestě. Ale lidé po smrti již nejsou poutníci, protože o nich se rozumí to, co se čte Job. 19: „Stezku mou ohradil, a přejíti nemohu." Tedy mrtví nemohou býti podporováni z něčích přímluv.


Mimo to nikdo není podporován ze skutku druhého, leč je mezi nimi nějaké společenství života. Ale není žádné společenství mrtvých se živými, podle Filosofa, v I. Ethic. Tedy přímluvy živých neprospívají mrtvým.


Avšak proti jest, co máme II. Machab. 12: „Svatá a spasná je myšlenka za zemřelé se modliti, aby byli hříchů zbaveni." Ale to by nebylo užitečné, kdyby jim nepomáhalo. Tedy přímluvy živých prospívají mrtvým.


Mimo to Augustin praví, v knize O péči o zemřelé: „Není malá váha všeobecné Církve, jež tímto zvykem slyne, že v prosbách knězových, jež se Pánu Bohu od jeho oltáře vysílají, má své místo také doporučování mrtvých." Ten pak zvyk od samých apoštolů byl ustanoven, jak praví Damašský v kterési řeči O přímluvách za mrtvé, řka takto: „Znajíce tajemství, učedníci Spasitelovi a svatí apoštolově nařídili v úžasných a životadárných tajemstvích konati vzpomínku těch, kteří ve víře zesnuli." Což také je patrné z Diviše, v posl. hl. Církev. Hier., kde připomíná obřad, jímž se v prvotní Církvi modlili za zemřelé, kdež také Diviš praví, že přímluvy živých prospívají mrtvým. Tedy jest to nepochybně věřiti.


Odpovídám: Musí se říci, že láska, jež je pouto sjednocující údy Církve, nejen na živé se vztahuje, nýbrž také na mrtvé, kteří v lásce odcházejí. Láska totiž, jež je životem duše, jako duše je životem těla, nemá konce. I. Kor. 13: „Láska nikdy nepřestává." Podobně také mrtví žijí ve vzpomínkách lidí žijících. A proto lze k nim říditi úmysl žijících. A tak přímluvy živých mrtvým dvojmo prospívají, jako též živým: i pro jednotu láskou, i pro úmysl k nim řízený. Nelze však věřiti, že tak jim prospívají přímluvy živých, že se jejich stav mění z bídy ve štěstí, nebo obráceně; ale platí na zmenšení trestu nebo něco takového, co stav mrtvého nepřeměňuje.


K prvnímu se tedy musí říci, že člověk, dokud žil v těle, zasloužil, aby mu tato platila po smrti. A proto, je-li po tomto životě jimi podporován, nicméně to vychází z toho, co konal v těle. Nebo se musí říci, podle Jana Damašského, že to jest rozuměti co do odplaty, jež bude při posledním soudu, jež bude věčná sláva nebo věčná bída; a při ní každý obdrží pouze podle toho, co sám konal v těle: zatím však může býti podporován přímluvami živých.


K druhému se musí říci, že onen výrok výslovně mluví o následujícím věčnou odplatu, což je patrné z toho, že se předesílá: „Blažení mrtví," atd. Nebo se musí říci, že skutky za ně učiněné jsou jaksi jejich, jak bylo řečeno.


K třetímu se musí říci, že, ačkoli duše po smrti nejsou jednoduše ve stavu cesty; přece v něčem dosud jsou na cestě, pokud totiž dosud je zdržováno jejich postoupení do poslední odplaty. A proto jednoduše jejich cesta je ohrazena, takže nemohou dále nějakými skutky býti přeměněni do stavu štěstí nebo bídy; ale v tom není ohrazena, aby v tom, že jsou zdržováni od poslední odplaty, nemohli býti podporováni od jiných, protože podle toho jsou ještě na cestě.


Ke čtvrtému se musí říci, že ačkoli společenství občanských skutků o němž mluví Filosof, nemůže býti mrtvých se živými, protože mrtví jsou mimo občanský život, přece může společenství jich býti ve skutcích duchovního života, jenž je skrze lásku k Bohu, jemuž duše zemřelých žijí.


LXXI. ČLÁNEK 3.
Zda přímluvy učiněné od hříšníků prospívají živým.
Při třetí se postupuje takto: Zdá se, že přímluvy učiněné od hříšníků mrtvým neprospívají, protože, jak se praví Jan 9, „hříšníky Bůh neslyší". Ale kdyby jejich modlitby prospěly těm, za něž se modlí, byli by od Boha vyslyšeni. Tedy přímluvy od nich konané mrtvým neprospívají.


Mimo to Řehoř praví, v Pastýřské, že „když je poslán za přímluvou ten, kdo se nelíbí, ducha rozhněvaného k horším vyzývá." Ale každý hříšník se Bohu nelíbí. Tedy přímluvami hříšníků Bůh se k milosrdenství nesklání. A tak takové přímluvy neprospívají.


Mimo to něčí skutek zdá se více užitečným činícímu než druhému. Ale hříšník svými skutky nic si nezasluhuje. Tedy mnohem méně může druhému zasluhovati.


Mimo to každý záslužný skutek musí býti oživený, to jest láskou utvářený. Ale skutky od hříšníků vykonané jsou mrtvé. Tedy nemohou jimi býti podporováni mrtví, za něž jsou. Avšak proti jest, že nikdo nemůže věděti o druhém s jistotou, zda je ve stavu viny nebo milosti. Kdyby tedy toliko ony přímluvy prospěly, které se konají od těch, kteří jsou v milosti, nemohl by člověk věděti, u koho hledati přímluvy svým zemřelým; a tak mnozí by byli odváděni od obstarávání přímluv.


Mimo to, jak praví Augustin v Enchirid., podle toho nějakému mrtvému pomáhají přímluvy, jak si za živa zasloužil, aby mu pomáhaly po smrti. Tedy platnost přímluv se měří podle stavu toho, za něhož jsou. Není tedy rozdíl, jak se zdá, zda se konají od dobrých nebo špatných.


Odpovídám: Musí se říci, že v přímluvách, jež se konají od špatných, lze pozorovati dvojí: nejprve sám skutek vykonaný, jako oběť oltářní. A poněvadž naše svátosti mají samy ze sebe účinnost bez skutku konajícího, kterou stejně splní, ať jsou vykonány kýmkoliv, vzhledem k tomu přímluvy učiněné od špatných prospívají mrtvým. Jiným způsobem co do skutku vykonávajícího; a tak jest rozlišovati, protože činnost hříšníka, konajícího přímluvy, jedním způsobem lze pozorovati, pokud jest jeho, a tak žádným způsobem nemůže býti záslužná, ani jemu, ani jinému.


Jiným způsobem, pokud je druhého, což bývá dvojmo. Jedním způsobem, pokud hříšník, vykonávající přímluvy, zastupuje celou Církev, jako kněz, když říká v kostele zádušní obřady. A protože se rozumí vykonavatelem ten, jehož jménem nebo místo něhož se děje, jak je patrné z Diviše, v kn. O nebes. Hier., odtud je, že přímluvy takového kněze, ačkoliv je hříšník, prospívají zemřelým. Jiným způsobem, když jedná jako nástroj druhého. Neboť dílo nástroje více je hlavního činitele. Pročež, ačkoliv onen, kdo jedná jako nástroj druhého, není ve stavu zasluhování, jeho činnost přece může býti záslužná k vůli hlavnímu činiteli: jako když otrok, jsoucí ve hříchu, koná jakýkoli skutek milosrdenství z příkazu svého pána, majícího lásku.

Pročež, jestliže někdo zemřelý v lásce zařídí za sebe přímluvy, nebo zařídí jiný, mající lásku, ony přímluvy platí zemřelému, ačkoliv oni, od nichž jsou konány přímluvy, jsou ve hříchu. Více však by platily, kdyby byli v lásce, protože tu by ony skutky byly záslužné ze dvou stran.


K prvnímu se tedy musí říci, že modlitba vykonaná od hříšníka někdy není hříšníkova, nýbrž druhého. A proto podle toho je hodná, aby byla od Boha vyslyšena. A také někdy Bůh slyší  hříšníky, když totiž hříšníci žádají něco Bohu milého. Bůh totiž neposkytuje svá dobra pouze spravedlivým, nýbrž také hříšníkům, jak je patrné Mat. 5, ne však pro jejich zásluhy, nýbrž pro svou vlídnost. A proto praví glossa, Jan. 9, k onomu, ,Bůh hříšníky neslyší,' že „mluví jako pomazaný, ne jako plně vidoucí".


K druhému se musí říci, že, ačkoli se strany toho, kdo se nelíbí, modlitba hříšníka není příjemná, přece pro druhého, jehož zastupuje nebo rozkaz vykonává, může býti příjemná.

K třetímu se musí říci, že to, že hříšník činící takové přímluvy, žádnou výhodu neodnáší, se přihází z toho, že není schopen takového prospěchu pro svou neuzpůsobenost; a přece jinému, který je připraven, nějakým způsobem mohou platiti, jak bylo řečeno.


Ke čtvrtému se musí říci, že ačkoli skutek hříšníkův není živý, pokud jest jeho, přece může býti živý, pokud je druhého, jak bylo řečeno. Ale protože důvody, jež jsou pro opak, se zdají uzavírati, že nezáleží, zda někdo obstará přímluvy od dobrých nebo od špatných, proto také k nim se musí odpověděti.


K pátému se tedy musí říci, že, ač nikdo nemůže věděti jako jisté o druhém, zda je ve stavu spásy, může přece důvodně souditi z těch, jež zevně na člověku vidí. Z plodu svého totiž se  poznává strom, jak se praví Mat. 7.


K šestému se musí říci, že k tomu, aby přímluva někomu platila, vyžaduje se se strany toho, za něhož se koná, schopnost této platnosti; a té člověk nabývá vlastními skutky, jež konal v životě. A tak mluví Augustin. Vyžaduje se nicméně jakost skutku, jenž má prospěti; a ta nezávisí na tom, za něhož se koná, nýbrž spíše na tom, kdo koná buď provedení nebo rozkaz.


LXXI. ČLÁNEK 4.
Zda přímluvy, jež se konají živými za mrtvé, prospívají činícím.
Při čtvrté se postupuje takto: Zdá se, že přímluvy, jež se konají živými za mrtvé, nesprosívají činícím, protože, kdyby někdo za druhého zaplatil dluh, podle lidské spravedlnosti sám by nebyl osvobozen od vlastního dluhu. Tedy tím, že někdo konáním přímluvy platí dluh za toho, za něhož koná, z toho není od vlastního dluhu osvobozen.


Mimo to, co každý činí, má činiti co může nejlepším způsobem. Ale lepší je podporovati dva než jednoho. Je-li tedy od vlastního dluhu osvobozen, kdo přímluvami dluh mrtvého platí, zdá se, že nikdy by neměl nikdo za sebe dostičiniti, nýbrž vždy za jiného.


Mimo to, kdyby zadostiučinění někoho za jiného zadostčinícího stejně prospělo jemu, jako tomu, za něhož zadostčiní, z téhož důvodu stejně bude platiti i třetímu, činí-li zároveň zadost za něho, a podobně čtvrtému, a tak dále. Tedy jeden jedním zadostiučiněním by mohl za všechny zadostučiniti, což je nesmyslné.


Avšak proti jest, co se praví Žalm. 34: „Modlitba má se v můj klín vrátí." Tedy z téhož důvodu i přímluvy, jež se za jiné konají, prospívají konajícím.


Mimo to Damašský praví v Řeči o těch, kteří ve víře zesnuli: „Jako chtějící mastí nebo jiným svatým olejem pomazati nemocného, nejprve jeho, totiž natírajícího dotkne se mast, a tak  potom pomazává trpícího, tak i kdokoliv zápasí o spásu bližního, nejprve sobě prospívá, potom bližnímu." A tak máme poučku.


Odpovídám: Musí se říci, že skutek přímluvy, jenž se koná za druhého, lze dvojmo uvažovati: jedním způsobem jakožto odčiňující trest na způsob jakési náhrady, jíž se dbá při zadostučinění; a tímto způsobem skutek přímluvy, jenž se přičítá tomu, za něhož se koná, tak jej zprošťuje povinného trestu, že nezprošťuje konajícího povinného vlastního trestu, protože v takové náhradě se pozoruje rovnost spravedlnosti: tento však zadostčinící skutek tak se může vyrovnati jedné provině, že druhé se nevyrovná. Neboť provina dvou hříchů vyžaduje většího zadostučinění než provina jednoho. Jiným způsobem lze uvažovati, pokud je záslužný života věčného, což má, pokud vychází z kořene lásky; a podle toho prospívá nejen tomu, za něhož se koná, nýbrž konajícímu více.


A z toho je patrné řešení k námitkám. První důvody totiž platily o skutku přímluvy, pokud je
zadostčinící; ale jiné, pokud je záslužný.


LXXI. ČLÁNEK 5.
Zda přímluvy prospívají jsoucím v pekle.
Při páté se postupuje takto: Zdá se, že přímluvy prospívají jsoucím v pekle, z toho, co máme II. Mach. 12, kde se praví, že „nalezli pod řízami zabitých dary modlám, jež zákon zakazoval židům"; a přece se dodává, že „Juda poslal dvanáct tisíc drachem stříbra do Jerusalema obětovati za hříchy mrtvých". Je však jisto, že oni zhřešili smrtelně, jednajíce proti zákonu, a tak ve  smrtelném hříchu zemřeli, a tak do pekel byli přeneseni. Tedy jsoucím v pekle přímluvy prospívají.


Mimo to v Předloze máme ze slov Augustinových v Enchir., že „kterým prospějí přímluvy, buď k tomu prospějí, aby bylo plné odpuštění nebo k tomu, aby snesitelnější bylo jejich zavržení." Ale pouze, kteří jsou v pekle, slují zavržení. Tedy také jsoucím v pekle přímluvy prospívají.


Mimo to Diviš praví v posl. hl. Církev Hier.: „Jestliže zde a v tomto životě tolik vykonají modlitby spravedlivých, čím více po smrti u oněch, kteří jsou hodni svatých modliteb?" Z čehož lze vzíti, že přímluvy více prospívají mrtvým než živým. Ale živým prospívají též ve smrtelném hříchu, poněvadž denně se modlí Církev za hříšníky, aby se obrátili k Bohu. Tedy také mrtvým, jsoucím ve smrtelném hříchu, přímluvy platí.


Mimo to v Životech Otců se čte, což také Damašský ve své řeči uvádí, že Macharius, předeslav modlitbu, otázal se nalezené na cestě lebky jakéhosi zemřelého, čí byla hlavou; a hlava odpověděla, že byla pohanského kněze, jenž do pekla byl zavržen; a přece vyznal, že modlitba Machariova jemu i jiným pomáhá. Tedy přímluvy Církve také jsoucím v pekle prospívají.


Mimo to Damašský v téže řeči vypravuje, že Řehoř vysílaje modlitbu za Trajana, slyšel hlas Boží, řkoucí: „Hlas tvůj jsem slyšel a dávám odpuštění Trajanovi"; kteréžto věci, jak praví Damašský ve zmíněné řeči, „svědkem je celý Východ a Západ". Ale jest jisto, že Trajan byl v pekle, protože „mnohých mučedníků hořkou řež ustanovil", jak tamtéž praví Damašský. Tedy přímluvy Církve pomáhají také jsoucím v pekle.


Avšak proti jest, co praví Diviš, VII. hl. Církev. Hier.: „Nejvyšší kněz za nečisté se nemodlí, protože v tom by se odvrátil od božského řádu"; a důsledně tamtéž praví, „že za hříšníky neprosí o odpuštění ,protože by za ně nebyl slyšen". Tedy přímluvy jsoucím v pekle nepomáhají.


Mimo to Řehoř praví v XXXIV. Moral: Táž je příčina, proč se neprosí tehdy," totiž po dni soudu, „za lidi ve věčném ohni zavržené, jež nyní je příčinou, že se neprosí za ďábla a jeho anděly, určené věčnému trápení; což je také nyní příčinou, že svatí se nemodlí za zemřelé lidi nevěřící a bezbožné, protože utíkají před ztrátou zásluhy své modlitby za ty, o nichž již vědí, že jsou odsouzeni před onou tváří spravedlivého soudce k věčnému trápení." Tedy přímluvy v peklo uvrženým neprospívají.


Mimo to v Předloze máme ze slov Augustinových: „Kteří bez víry, jež působí skrze lásku, a bez jejích svátostí odcházejí z těla, marně se jim od jejich takové služby podávají." Ale všichni zavržení jsou takoví. Tedy jim přímluvy neprospívají.


Odpovídám: Musí se říci, že o zavržených bylo trojí mínění. Někteří totiž řekli, že se v tom musí rozlišovati trojmo: jedním způsobem vzhledem k času, říkajíce, že po dni soudu nikdo jsoucí v pekle nebude podporován nějakou přímluvou; ale před dnem soudu někteří jsou podporováni přímluvami Církve. Jiným způsobem rozlišovali vzhledem k osobám v pekle drženým, mezi nimiž  prý jsou někteří velmi špatní, kteří totiž bez víry a bez svátostí zemřeli; a takovým, protože nebyli z Církve ani zásluhou, ani počtem, přímluvy Církve nemohou prospěti; jiní však nejsou velmi špatní, kteří totiž byli z Církve počtem, a majíce víru, a svátostmi opatřeni, a nějaké skutky z rodu dobrých činíce; a takovým přímluvy Církve musejí prospěti.


Ale naskytovala se jim jakási pochybnost znepokojující je, protože totiž se zdálo z toho následovati, poněvadž trest pekla je omezený podle napětí, ačkoli trváním je nekonečný, že rozmnožením přímluv onen trest se zcela odejme, což je blud Origenův.


A proto této nevhodnosti mnohonásobně chtěli uniknouti. Praepositivus totiž řekl, že tolik se mohou přímluvy za zavržené zmnožiti, že se osvobodí od celého trestu, ne sice jednoduše, jak tvrdil Origenes, nýbrž na čas, totiž až do dne soudu; tehdy totiž duše opět spojené s těly budou do trestů pekla uvrženy bez naděje odpuštění. Ale toto mínění se zdá odporovati božské Prozřetelnosti, jež nic nenechala ve věcech neuspořádaného. Vina však nemůže býti spravena než trestem.


Pročež nemůže býti, aby trest byl odstraněn, není-li odčiněna vina. A proto, poněvadž vina nepřetržitě zůstává v zavržených, jejich trest nikterak se nepřerušuje.


A proto Porretáni našli jiný způsob, pravíce, že tím způsobem se postupuje v umenšování trestů přímluvami, jako se postupuje v rozdělování čar; ačkoliv jsou konečné, přece do nekonečna se mohou děliti, a nikdy dělením se neztráví, když se děje odnímání ne podle téže velikosti, nýbrž podle téhož poměru; jako když nejprve se odejme čtvrtina celku, a po druhé čtvrtina oné čtvrtiny, a zase čtvrtina oné čtvrtiny, a tak dále do nekonečna. A podobně praví, že první přímluvou se zmenšuje nějaká část trestu, a druhým nějaká část zbytku se zmenšuje podle téhož poměru. Ale ten způsob je mnohonásobně chybný. Nejprve, protože nekonečné dělení, jež patří souvislé ličnosti, nezdá se možné přenášeti na duchovou velikost. Za druhé, protože není nějakého důvodu, proč by druhá přímluva méně umenšila z trestu než první, jeli stejné platnosti. Za třetí, protože trest nelze umenšiti, neumenší-li se též vina, jako ani odníti, leč je ona odňata. Za čtvrté, protože při dělení čáry konečně se dojde k tomu, co smysl nepostřehuje; smyslové  těleso totiž není do nekonečna dělitelné: a následovalo by, že po mnohých přímluvách zbývající trest pro svou nepatrnost by nebyl pociťován, a tak by nebyl trestem.


A proto jiní našli jiný způsob. Altissiodorský totiž řekl, že přímluvy prospívají zavrženým, ne sice umenšením trestu nebo přerušením, nýbrž posílením trpícího; jako kdyby člověk nesl těžké břemeno, a svou tvář by polil vodou: tak totiž by byl posílen, že lépe ponese, ačkoliv jeho  břemeno v ničem se nestalo lehčím. Ale to zase nemůže býti, protože někoho tíží více nebo méně věčný oheň podle zásluhy viny, jak praví Řehoř. A odtud je, že týmž ohněm někteří více, někteří méně jsou trápeni. Pročež, ježto vina zavrženého zůstává nezměněna, nemůže býti, že lehčeji snáší trest. Nad to řečené mínění je též opovážlivé, poněvadž protivné výrokům svatých; a plané, nepodepřené žádnou autoritou; a je nerozumné, jednak, že zavržení v pekle jsou mimo svazek lásky, podle níž skutky živých přivlastňují se mrtvým; jednak že zcela došli ke konci života, obdrževše poslední odplatu za zásluhy, jako též svatí, kteří jsou ve vlasti; co totiž dosud zbývá z trestu nebo slávy těla, to jim neposkytuje ráz poutníka, ježto sláva bytnostně a kořenově spočívá v duši, a podobně bída zavržených. A proto se nemůže trest umenšiti, jako ani sláva svatých zvětšiti co do bytnostní odplaty.


Ale přece by se mohl nějak držeti způsob, jejž někteří udávají, že přímluvy prospívají zavrženým. Jako kdyby se řeklo, že neprospívají ani vzhledem ke zmenšení trestu nebo přerušení, ani vzhledem k zmenšení cítění trestu, nýbrž protože z takových přímluv se jim odnímá nějaký předmět bolesti, již by mohli míti, kdyby se viděli tak odvrženými, že by o ně nebyla žádná starost; kterýžto předmět se jim odnímá, když se za ně konají přímluvy. Ale to také nemůže býti podle obecného zákona, protože, jak praví Augustin, což především o zavržených je pravdivé: „tam jsou duchové zemřelých, kde nevidí, cokoli se koná anebo přihází lidem v tomto životě". A tak nepoznávají, když se za ně konají přímluvy, leda by nad obecný zákon Bůh dal tento lék některým zavrženým, což je řeč vůbec nejistá. Pročež bezpečnější jest říci jednoduše, že přímluvy zavrženým neprospívají, ani Církev nezamýšlí se za ně modliti, jak z uvedených autorit je patrné.


K prvnímu se tedy musí říci, že dary modlám, nalezené u oněch mrtvých, nemohou se bráti za důkaz, že na počest model je nosili; nýbrž vzali je jako vítězové, protože jim válečným právem patřily. A přece lakotou všedně zhřešili. Pročež nebyli v pekle zavrženi, a tak jim přímluvy mohly prospěti. Nebo se musí říci podle některých, že vidouce již v bitvě, že jim hrozí nebezpečí, litovali hříchu, podle onoho Žalm. 77: „Když je zabíjel, hledali ho." A tak důvodně lze souditi, a proto za ně byla učiněna obět.

K druhému se musí říci, že v oněch slovech se zavržení bere široce za jakékoli potrestání; takže tak uzavírá též trest očistce, jenž přímluvami někdy zcela se odčiňuje, někdy však ne, ale zmenšuje se.


K třetímu se musí říci, že v tom se více přijímá přímluva za mrtvého než za živého, protože více potřebuje, poněvadž sobě nemůže pomoci, jako může živý. Ale živý v tom má lepší podmínky, poněvadž může býti přenesen ze stavu smrtelné viny do stavu milosti, což o mrtvých nelze říci; a proto není táž záležitost mrtvých a živých.


Ke čtvrtému se musí říci, že ona pomoc nebyla v tom, že se jejich trest umenšil, nýbrž pouze v tom, jak se tam též praví, že za jeho modlitby se jim udělovalo, že se vzájemně viděli; a v tom měli nějakou radost, ne opravdovou, nýbrž domnělou, když se vyplnilo, po čem toužili: jako také o démonech se praví, že se radují, když lidi ke hříchu strhnou, ačkoli tím se jejich trest nikterak neumenšuje, jako také se neumenšuje radost andělů tím, že se o nich praví, že naše zla spolu cítí.


K pátému se musí říci, že o případu Trajanově lze pouze důvodně souditi, že prosbami bl. Řehoře byl mu navrácen život, a tak dosáhl milosti, z níž měl odpuštění hříchu, a v důsledku zbavení trestu. Jako také se jeví u všech oněch, kteří zázračně byli vzkříšeni z mrtvých, z nichž mnozí jistě byli modláři a zavržení. Neboť o všech takových se podobně musí říci, že v pekle nebyli z konečného rozsudku, nýbrž podle přítomného stavu vlastních zásluh: podle vyšších příčin však, jimiž bylo předvídáno jejich navrácení životu, mělo býti o nich jinak rozhodnuto. Nebo se musí říci podle některých, že duše Trajanova nebyla jednoduše zproštěna proviny věčného trestu, nýbrž jeho trest byl na čas odsunut, totiž až do dne soudu. To však nemusí obecně nastávati skrze přímluvy, protože jiná jsou, jež nastávají podle obecného zákona, a jiná, jež zvláště z výsady se některým povolují: jako „jiná jsou pravidla lidských věcí, jiná znamení božských mocí", jak praví Augustin.


LXXI. ČLÁNEK 6.
Zda přímluvy prospívají jsoucím v očistci.
Při šesté se postupuje takto: Zdá se, že také ani jsoucím v očistci, protože očistec je nějaká část pekla. Ale v „pekle není žádné vykoupení"; a Žalm. 6 se praví: „V pekle však kdo tě bude  chváliti?" Tedy přímluvy neprospívají těm, kteří jsou v očistci.


Mimo to trest očistce je omezený trest. Umenší-li se tedy přímluvami něco z trestu, tak se mohou zmnožiti přímluvy, že celý zanikne a tak hřích zůstane zcela beztrestný, což se zdá odporovati božské spravedlnosti.


Mimo to na to jsou duše v očistci, aby tam očištěny, čisté vešly do království. Ale nic nemůže býti očištěno, leč se něco na něm děje. Tedy přímluvy učiněné živými neumenšují trest očistce.


Mimo to, kdyby přímluvy jsoucím v očistci pomáhaly, hlavně ty by se zdály pomáhati, jež byly učiněny na jejich rozkaz. Ale tyto neplatí vždycky; jako kdyby někdo umíraje zařídil vykonání tolika přímluv, že by vykonány dostačily na zahlazení celého trestu. V předpokladu tedy, že ony přímluvy se odloží, až onen vyjde z trestu, ony přímluvy nic* mu neprospějí; nelze totiž říci, že prospívají, dříve než se vykonají; když však jsou vykonány, nepotřebuje jich, protože sám již vyšel z trestu. Tedy přímluvy jsoucím v očistci nepomáhají.


Avšak proti jest, co se praví v Předloze ze slov Augustinových v Enchir.: „Přímluvy prospívají těm, kteří jsou prostředně dobří nebo špatní." Ale takoví jsou kteří jsou drženi v očistci. Tedy, atd.


Mimo to Diviš praví v VII. hl. Církev Hier., že „Boží kněz, modle se za mrtvé, za ony se modlí, kteří svatě žili, a přece měli nějaké skvrny nabyté ze slabosti lidské". Ale takoví jsou drženi v očistci. Tedy, atd.

 

Odpovídám: Musí se říci, že trest očistce je na doplnění zadostučinění, jež nebylo plně v těle dokonáno. A protože, jak z řečených je patrné, skutky jednoho mohou platiti druhému na zadostučinění, ať je živý nebo mrtvý, není pochyby, že přímluvy učiněné od živých prospívají jsoucím v očistci.


K prvnímu se tedy musí říci, že onen výrok mluví o pekle zavržených, v němž není žádné vykoupení oněm, kteří jsou nenávratně takovému trestu přiřčeni. Nebo se musí říci, podle Damašského, v Řeči o zesnulých, že takové výroky jest vyložiti podle nižších příčin, to jest, podle požadavku zásluh těch, kteří jsou určeni trestům; ale podle božského milosrdenství, jež překonává lidské zásluhy, na modlitby spravedlivých někdy jinak se rozhodne, než obsahuje myšlenka řečených výroků. Neboť „Bůh mění výnos, ale ne úradek", jak praví Řehoř. Pročež také Damašský dává k tomu příklady o Ninivských, Achabu a Ezechiášovi, v nichž se jeví, že výnos proti nim božsky vydaný byl božským milosrdenstvím změněn.


K druhému se musí říci, že není nevhodné, jestliže množením přímluv trest jsoucích v očistci se zničí; nenásleduje však, že hříchy zůstávají beztrestné, protože trest jednoho za druhého přijatý se druhému počítá.


K třetímu se musí říci, že očisťování duše tresty očistce není nic jiného než odčinění proviny, překážející přijetí slávy. A protože trestem, jejž jeden snáší za jiného, může se provina druhého odčiniti, jak bylo řečeno, není nevhodné, jestliže zadostiučiněním jednoho jiný je očišťován.


Ke čtvrtému se musí říci, že přímluvy platí z dvojího, totiž ze skutku konajícího, a ze skutku vykonaného: a nazývám vykonaným skutkem nejen svátost Církve, nýbrž účinek pocházející z činnosti; jako z udělení almužen následuje ulehčení chudým, a jejich modlitba za mrtvého k Bohu. Podobně skutek konající lze bráti buď se strany hlavního činitele nebo se strany vykonávajícího.


Pravím tedy, že jakmile umírající ustanoví za sebe nějaké přímluvy, odměnu přímluv plně dosahuje, ač ještě nejsou vykonány, co do účinnosti přímluvy, jež je z konajícího skutku hlavního činitele. Ale co do účinnosti přímluv, jež je z vykonaného skutku nebo z konajícího skutku vykonavatelova, nedosahuje užitku, dokud nejsou přímluvy vykonány: a jestliže je snad dříve očištěn od trestu, v tom pozbude užitku přímluv, což padne na ty, jejichž vinou pozbyl. Není totiž nevhodné, že někdo pozbude časných vinou druhého, trest očistce však je časný, ačkoli věčné odplaty nikdo nemůže pozbýti leč vlastní vinou.


LXXI. ČLÁNEK 7.
Zda přímluvy pomáhají dětem jsoucím v okraji.
Při sedmé se postupuje takto: Zdá se, že přímluvy pomáhají dětem jsoucím v okraji, protože tam nejsou drženy než za cizí hřích. Tedy je velmi slušné, aby byly podporovány cizími přímluvami.


Mimo to v Předloze máme ze slov Augustinových, v Enchir., že „přímluvy Církve za ně velmi špatné jsou usmiřování". Ale děti se nepočítají mezi velmi špatné, poněvadž jejich trest je nejmírnější. Tedy přímluvy Církve je podporují.


Avšak proti jest, co máme v Předloze od Augustina, Řeč 172, že „přímluvy neprospívají oněm, kteří bez víry působící skrze lásku odtud odešli". Ale děti tímto způsobem odešly. Tedy přímluvy jim neprospívají.


Odpovídám: Musí se říci, že děti nepokřtěné nejsou drženy v okraji než proto, že jim chybí stav milosti. Pročež, ježto skutky živých stav mrtvých se nemůže změniti, hlavně co do zásluhy bytnostní odměny nebo trestu, přímluvy živých dětem jsoucím v okraji prospívati nemohou.


K prvnímu se tedy musí říci, že ačkoli prvotní hřích je takový, že od něho někdo může jinému pomáhati, přece duše dětí jsoucích v okraji jsou v takovém stavu, že se jim nemůže pomáhati, protože po tomto životě není čas získávati milosti.


K druhého se musí říci, že Augustin mluví o ne velmi špatných, kteří však jsou pokřtěni, což je patrné z toho, že se předesílá: „Když tedy oběti buď oltářní nebo jakékoliv se podávají za všechny pokřtěné," atd.


LXXI. ČLÁNEK 8.
Zda přímluvy prospívají svatým jsoucím ve vlasti.
Při osmé se postupuje takto: Zdá se, že nějakým způsobem prospívají svatým, jsoucím ve vlasti, z toho, co máme v modlitbě: „Jako svatým tvým prospívají ke slávě," totiž svátosti, „tak nám ať prospějí k léčení". Ale mezi jinými přímluvami přední je svátost oltářní. Tedy přímluvy
prospívají svatým, kteří jsou ve vlasti.


Mimo to svátosti působí, co zobrazují. Ale třetina hostie, . totiž spuštěná do kalicha, značí ty, kteří žijí blažený život ve vlasti. Tedy přímluvy Církve prospívají svatým jsoucím v otčině.


Mimo to svatí nejen se radují ve vlasti z vlastních dober, nýbrž také z dober cizích. Pročež Luk. 15 se praví: „Radost mají andělé z jednoho hříšníka pokání činícího." Tedy z dober žijících vzrůstá radost svatých, kteří jsou ve vlasti. A tak také jim naše přímluvy prospívají.


Mimo to Damašský praví v Řeči o zesnulých, uváděje slova Zlatoústého: „Neboť, spalují-li pohané s těmi, kteří zemřeli, jejich věci, čím více je vhodné, abys ty věřící poslal s věřícím jeho vlastní; ne aby se i tato stala popelem jako ona, nýbrž abys jimi zahalil větší slávou. A to, byl-li hříšný, jenž zemřel, abys hříchů zprostil; jestliže však spravedlivý, aby přidáno bylo mzdy a odplaty." A tak totéž, co dříve.


Avšak proti jest, co máme v Předloze ze slov Augustinových, Řeč 159: „Bezpráví je v kostele se modliti za mučedníka, jehož modlitbám my se musíme doporoučeti."


Mimo to, ten je podporován, kdo strádá. Ale svatí ve vlasti jsou bez veškerého strádání. Tedy přímluvami Církve nejsou podporováni.


Odpovídám: Musí se říci, že přímluva ze svého pojmu obnáší nějaké pomáhání, jež nepřísluší tomu, kdo netrpí nedostatek. Nikomu totiž nepřísluší býti podporován, leč tomu, kdo je potřebný. Pročež, ježto svatí, kteří jsou ve vlasti, jsou prosti veškeré potřebnosti, „opojeni z hojnosti domu Božího", Žalm. 35, nepřísluší jim podpora skrze přímluvy.


K prvnímu se tedy musí říci, že taková slova se nemají tak rozuměti, jako by svatí sami  postupovali ve slávě, že jejich svátky slavíme, nýbrž, že nám prospívá, kteří jejich slávu okázaleji oslavujeme: jako z toho, že Boha poznáváme nebo chválíme, a tak jaksi jeho sláva roste v nás, nic nevzrůstá Bohu, nýbrž nám.


K druhému se musí říci, že, ačkoli svátosti působí, co zobrazují, přece onen svůj účinek  nedávají v každém tom, jež zobrazují: jinak, ježto zobrazují Krista, v samém Kristu by něco působily, což je nesmyslné. Ale vytvářejí v přijímajícím svátost z moci toho, co se svátostí naznačuje; a tak nenásleduje, že oběti, za věřící zemřelé obětované, prospívají svatým, nýbrž že ze zásluh svatých, které se připomínají nebo naznačují ve svátosti, prospívají jiným, za něž se obětují.


K třetímu se musí říci, že ačkoli svatí, kteří jsou ve vlasti, ze všech našich dober se radují, přece nenásleduje, že zmnožením našich radostí jejich radost se zvětší tvarově, nýbrž toliko látkově; protože každá vášeň tvarově se zvětšuje podle pojmu svého předmětu. Předmětem však radosti u svatých, ať se radují z čehokoliv, je sám Bůh, z něhož se nemohou více nebo méně radovati, protože tak by se měnila jejich bytnostná odměna, jež spočívá v tom, že se z Boha radují. Pročež z toho, že dobra rozmnožují, v nichž předmětem radosti jest jim Bůh, nenásleduje, že se radují hlouběji, nýbrž že se radují z četnějších. A proto nenásleduje, že našimi skutky jsou podporováni.


Ke čtvrtému se musí říci, že se nemá rozuměti, že se přidává mzdy nebo odplaty onomu blaženému přímluvami někým učiněnými, nýbrž činícímu. — Nebo se musí říci, že z přímluv se může přidávati mzdy onomu blaženému, pokud za živa ustanovil přímluvy za sebe, což mu bylo záslužné.


LXXI. ČLÁNEK 9.
Zda modlitby Církve, oběť oltářní a almužny prospívají zemřelým.
Při deváté se postupuje takto: Zdá se, že nejen modlitbami Církve a obětí oltářní a almužnami duše zemřelých jsou podporovány, nebo že jimi jsou nejvíce podporovány. Trest má totiž býti nahrazován trestem. Ale půst je více trestný než almužna nebo modlitba. Tedy půst více prospívá v přímluvách než něco z řečených.


Mimo to Řehoř k těmto třem připočítává půst, jak máme v Dekret.: „Duše zemřelých čtverým způsobem jsou osvobozovány buď obětmi kněží, nebo almužnami přátel, nebo modlitbami svatých, nebo postem příbuzných." Tedy nedostatečně vypočítává Augustin tři řečená, v kn. O péči o zemř.

Mimo to křest je nejdůležitější svátost nejvíce co do účinku. Tedy křest nebo jiné svátosti by se měly konati za zemřelé buď podobně jako svátost oltáře, nebo více.


Mimo to se to zdá z toho, co máme I. Kor. 15: „Jestliže vůbec mrtví nevstávají, nač jsou křtěni za ně?" Tedy i křest platí za přímluvu za zemřelé.


Mimo to v různých mších je táž obět oltářní. Jestliže tedy se čítá mezi přímluvy oběť a ne mše, zdá se, že tolikéž platí mše za zemřelého, ať se vezme jakákoli, buď o Blažené Panně nebo o Duchu Svatém nebo kterákoliv jiná; což se zdá proti nařízení Církve, jež ustanovila zvláštní mši  a zemřelé.


Mimo to Damašský učí, že se obětují za zemřelé voskovice, a olej a taková. Tedy nejen přinášení oběti oltářní, nýbrž také jiné dary jest počítati mezi přímluvy mrtvých.


Odpovídám: Musí se říci, že přímluvy živých prospívají zemřelým, pokud jsou spojeni s živými v lásce, a pokud úmysl živých se odnáší k mrtvým. A proto ony skutky hlavně jsou způsobilé mrtvým pomáhati, jež hlavně náležejí ke společenství lásky, nebo k obrácení úmyslu na druhého.


K lásce však náleží především svátost Eucharistie, poněvadž je svátostí církevní jednoty, obsahující onoho, v němž je celá Církev v jedno upevněna, totiž Krista. Pročež Eucharistie jest jako nějaký zdroj nebo svazek lásky. Ale mezi účinky lásky je přední konání almužen. A proto tato dvě se strany lásky především pomáhají mrtvým, totiž oběť Církve a almužny. Ale se strany úmyslu, obráceného k mrtvým, především platí modlitba, protože modlitba podle svého pojmu nejen přihlíží k modlícímu se, jako též ostatní skutky, nýbrž přimějí k onomu, za koho se prosí. A proto tato tři se udávají jako přední přispívání mrtvým; ačkoliv jest věřiti, že jim pomáhá, cokoli dobrého jinak se koná za zemřelé z lásky.


K prvnímu se tedy musí říci, že u toho, kdo zadostčiní za druhého, aby účinek zadostiučinění přišel k druhému, spíše jest uvažovati ono, čím zadostiučinění jednoho přechází na druhého, než také trest zadostčinící; ačkoli sám trest více odčiňuje provinu zadostčinícího, pokud je jakýmsi lékem. A proto řečená tři více platí zesnulým než půst.


K druhému se musí říci, že také půst může prospívati zesnulým pro lásku a úmysl řízený k zesnulým. Ale půst ve svém pojmu neobsahuje něco, co patří k lásce nebo řízení úmyslu; nýbrž jsou mu tato jako vnější. A proto Augustin nepoložil, ale Řehoř položil půst mezi přímluvy za mrtvé.


K třetímu se musí říci, že křest je nějaké duchovní znovuzrození. Pročež jako zrozením nezískává bytí leč zrozený, tak křest nemá účinnost leč v tom, kdo je křtěn, pokud je z vykonaného skutku; ačkoli ze skutku vykonávajícího, buď křtícího nebo pokřtěného, může jiným prospěti, jako též ostatní záslužné skutky. Ale Eucharistie je znamení církevní jednoty, a proto ze samého vykonaného skutku její účinnost může přejíti na druhého; což se nepřihází u jiných svátostí.


Ke čtvrtému se musí říci, že Glossa dvojmo vykládá tento výrok. Jedním způsobem tak: „Jestliže mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal, proč tedy jsou za ně křtěni? To jest, za hříchy, poněvadž se neodpouštějí, jestliže Kristus nevstal; neboť ve křtu působí nejen utrpení Kristovo, nýbrž také vzkříšení, jež je našeho duchovního vzkříšení jaksi příčinou." Jiným způsobem takto: „Byli někteří nezkušení, kteří byli křtěni za ty, kteří z toho světa odešli bez křtu, myslíce, že jim pomáhá; a dle toho Apoštol mluví v oněch slovech pouze podle omylu některých."


K pátému se musí říci, že ve sloužení mše nejen jest oběť, nýbrž jsou tam také modlitby. A proto přímluva mší obsahuje dvě z těch, jež zde Augustin vypočítává, totiž modlitbu a obět. Se strany podané oběti tedy mše stejně pomáhá zesnulému, ať se slouží za kohokoliv; a to je hlavní, co se koná ve mši. Ale se strany modliteb více pomáhá ona, v níž jsou modlitby k tomu určené. Ale tento nedostatek lze vyplniti větší zbožností buď toho, kdo slouží mši, nebo toho, kdo přikazuje sloužení, nebo ještě přímluvou světce, jehož pomoc se vyprošuje ve mši.


K šestému se musí říci, že taková obět svící nebo oleje může prospěti zesnulému, pokud jsou jakési almužny; dávají se totiž pro bohoslužbu kostela nebo také k užívání věřících.


LXXI. ČLÁNEK 10.
Zda odpustky Církve prospívají mrtvým.
Při desáté se postupuje takto: Zdá se, že odpustky, jež udílí Církev, prospějí také mrtvým.

Nejprve ze zvyku Církve, jež dává hlásati kříž, aby někdo měl odpustky pro sebe, a dvěma nebo třem, a také někdy deseti duším, jak živých, tak mrtvých; což by bylo klamání, kdyby mrtvým neprospívaly.


Tedy odpustky prospívají mrtvým.


Mimo to zásluha celé Církve jest účinnější než zásluha jedné osoby. Ale osobní zásluha pomáhá zesnulým, jak je patrné při udělování almužen. Tedy mnohem více zásluhy Církve, o něž se opírají odpustky.


Mimo to odpustky Církve prospívají oněm, kteří podléhají Církvi. Ale ti, kteří jsou v očistci, podléhají Církvi; jinak by jim neprospěly přímluvy Církve. Tedy se zdá, že odpustky prospívají zesnulým.


Avšak proti, aby odpustky někomu platily, k tomu se vyžaduje vhodná příčina, pro níž se dávají odpustky. Ale taková příčina nemůže býti se strany zesnulého, protože nemůže činiti něco, co je k užitku Církve, pro kteroužto příčinu se hlavně dávají odpustky. Tedy se zdá, že odpustky neprospívají zesnulým.


Mimo to odpustky se odměřují podle rozhodnutí udělujícího je. Kdyby tedy odpustky mohly zesnulým prospívati, bylo by v moci udělujícího odpustky, aby zesnulého zcela osvobodil od trestu, což se zdá nemožné.


Odpovídám: Musí se říci, že odpustky někomu mohou prospívati dvojmo: jedním způsobem hlavně; jiným způsobem druhotně. Hlavně pak prospívají tomu, kdo dostává odpustky, totiž kdo činí to, zač se dávají odpustky, jako kdo navštíví hrob nějakého světce. Pročež, ježto mrtví nemohou činiti něco z toho, zač se dávají odpustky, jim nemohou přímo platiti odpustky.

Druhotně však a nepřímo prospívají tomu, za něhož někdo činí ono, co je příčinou odpustků, což někdy může nastati, někdy však ne, podle různého tvaru odpustků. Jestliže totiž je takový tvar odpustků: „Kdokoliv činí toto nebo ono, bude míti tolik z odpustků", onen, kdo to činí, nemůže užitek odpustků přenésti na jiného, protože mu nenáleží obrátiti na někoho úmysl Církve, jímž se sdělují společné přímluvy, z nichž odpustky platí, jak již svrchu bylo řečeno. Jestliže však odpustky se dávají pod tímto tvarem: „Kdokoliv učiní toto nebo ono, sám a jeho otec, nebo kdokoliv jiný s ním spojený, držený v očistci, tolik bude míti z odpustků," takové odpustky pomohou nejen živému, nýbrž také mrtvému. Není totiž nějaký důvod, proč by mohla Církev společné zásluhy, o něž se opírají odpustky, přenášeti na živé a ne na mrtvé. Přece však nenásleduje, že představený církevní může podle své libovůle duše z očistce vysvoboditi, protože k tomu, aby odpustky platily, se vyžaduje vhodná příčina udíleti odpustky, jak svrchu bylo řečeno.


LXXI. ČLÁNEK 11.
Zda pohřební obřadnosti prospívají zemřelým.
Při jedenácté se postupuje takto: Zdá se, že pohřební obřadnosti prospívají zemřelým. Damašský totiž uvádí slova Atanáše, takto pravícího: „Třebas bohatě byl pokřtěn ten, jenž ve zbožnosti dokonal, neodmítej páliti olej a svíčky na jeho hrobě, vzývaje Boha, neboť je to milé Bohu a dostává od něho velikou odplatu." Ale to patří k pohřebním obřadnostem. Tedy pohřební obřadnosti prospívají zemřelým.


Mimo to, jak praví Augustin, „pohřby dřívějších spravedlivých byly obstarávány s pečlivou láskou a konány posmrtné vzpomínky a hroby opatrovány; a sami, dokud žili, nařídili dětem  pohřbení nebo také přenesení svých těl". Ale to by nebyli činili, kdyby hroby a taková něco mrtvým neposkytovaly. Tedy taková nějak prospívají zemřelým.


Mimo to nikdo nedává almužnu někomu, nepomůže-li mu. Ale pohřbívati mrtvé se počítá mezi skutky almužny; pročež také Augustin praví: „že Tobiáš pohřbíváním mrtvých si zasloužil u Boha, svědectví andělovo naznačuje". Tedy taková pohřební obřadnost prospívá mrtvým.


Mimo to nevhodné je říci, že zbožnost věřících je nadarmo. Ale někteří ze zbožnosti se dávají pohřbívati na nějakých posvátných místech. Tedy pohřební obřadnost prospívá zemřelým.


Mimo to Bůh se ochotněji smilovává než odsuzuje. Ale některým škodí pohřbení na svatých místech, jsou-li nehodní; pročež praví Řehoř: „Koho těžké hříchy tlačí, těch těla se ukládají v kostelích k větší spíše míře odsouzení než k úlevě." Tedy mnohem více se musí říci, že pohřební obřadnost prospívá dobrým.

Avšak proti jest, co praví Augustin: „Cokoli se uděluje lidskému tělu, není záštita spásy, nýbrž služba lidskosti."


Mimo to Augustin praví: „Obstarání pohřbu, způsob pohřbívání, nákladné vzpomínky jsou více útěchy živých než přispění zemřelým."


Mimo to Pán praví Mat. 10: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, a potom nemají více, co učiniti." Ale po smrti může býti zamezeno pohřbení těl svatých, jako se čte v církevních dějinách Euseb. o některých mučednících v galském Lyonu. Tedy neškodí zemřelým, zůstanou-li jejich těla nepohřbena. Tedy ani neprospěje pohřební obřadnost.


Odpovídám: Musí se říci, že pohřbívání bylo vynalezeno i k vůli živým i pro mrtvé. A to k vůli živým, aby jejich oči neurážela ošklivost mrtvol a těla nenasákla zápachy; což je vzhledem k tělu; ale duchovně také prospívá živým, pokud se tím projevuje víra ve vzkříšení. Ale mrtvým prospívá v tom, že pozorující hroby podržují v paměti zemřelé a za zemřelé se modlí; pročež také pomník dostal jméno od paměti; sluje totiž pomník, jako upomínající mysl, jak praví Augustin. Omyl pohanů však byl, že k tomu prospívá pohřeb mrtvému, že jeho duše nabude pokoje; nevěřili totiž, že duše může dříve nabýti pokoje, než se tělo pohřbí; což je zcela směšné a nemožné. Že pak dále pohřbení na posvěceném místě prospívá mrtvému, není sice ze samého vykonaného skutku, nýbrž spíše ze samého skutku konajícího; když totiž buď sám zemřelý nebo jiný, určuje pohřbení těla na svatém místě, svěřuje se ochraně nějakého svatého, v jehož pomáhající přímluvy se z toho věří, a také v přímluvy těch, kteří svatému místu slouží, kteří se častěji a zvlášť modlí za pochované u nich. Ale ona, jichž se užívá k ozdobě pohřbu, prospívají sice živým, pokud jsou útěchou živým; ale mohou také mrtvým prospěti, ne sice o sobě, nýbrž případkově, pokud totiž takovými jsou lidé povzbuzováni k soucitu a v důsledku k modlitbě; nebo také, pokud z výloh pohřebních buď chudí berou užitek nebo se zdobí kostel; tak totiž pohřeb se Moudr. 4 počítá mezi ostatní almužny.

K prvnímu se tedy musí říci, že olej a svíce přinesené k hrobu zemřelých případkově prospívají zemřelému, pokud buď se obětují kostelu, nebo se dají chudým, nebo pokud se taková konají na uctění Boha. Pročež také se k předeslaným slovům připojuje: „Olej totiž a svíce jsou celopal."


K druhému se musí říci, že proto svatí otcové se starali o pohřbení svých těl, aby ukázali, „že těla mrtvých patří prozřetelnosti Boží; ne že mrtvá těla mají nějaký cit, nýbrž jako projev víry ve vzkříšení", jak je patrné z Augustina, v I. O Městě Bož. Pročež také chtěli býti pohřbeni v zemi zaslíbené, kde věřili, že se narodí Kristus, jehož vzkříšení je příčinou našeho vzkříšení.

K třetímu se musí říci, že, protože tělo je částí přirozenosti člověka, přírodně je člověk k svému tělu poután, podle onoho Efes. 5: „Nikdo nikdy neměl v nenávisti své tělo." Pročež podle tohoto přírodního citu je v žijícím nějaká starost, co bude i po smrti s jeho tělem, a bolelo by ho, kdyby tušil, že se přihodí něco nedůstojného jeho tělu. A proto oni, kteří milují člověka, přizpůsobujíce se cítění toho, jehož milují, věnují jeho tělu laskavou péči. Jak totiž praví Augustin, „jestliže otcovský šat, i prsten a cokoli takového je tím dražší potomkům, čím větší byla láska k rodičům, žádným způsobem se nesmí pohrdati těly, jež zajisté mnohem důvěrněji a blíže nosíme než oděv". Pročež, a pokud vyhovuje cítění člověka pohřbívající jeho tělo, poněvadž on v tom si nemůže vyhověti, říká se, že mu dává almužnu.


Ke čtvrtému se musí říci, že zbožnost věřících, jak praví Augustin, starajíc se o pohřbení svých drahých na svatých místech, není v tom: nadarmo, když svého zemřelého svěřuje přímluvě svatého, jak bylo řečeno.


K pátému se musí říci, že pohřbení na svatém místě bezbožnému zemřelému neškodí, leč pokud si toto pohřbení obstaral pro lidskou slávu, nejsa ho hoden.


LXXI. ČLÁNEK 12.
Zda přímluvy, jež se konají za jednoho zemřelého, více tomu prospívají, za něhož se konají, než jiným.
Při dvanácté se postupuje takto: Zdá se, že přímluvy, jež se konají za jednoho zemřelého, neprospívají více tomu, za koho se konají, než jiným. Duchovní světlo totiž je více sdělitelné než tělesné světlo. Ale tělesné světlo, totiž svíce, ačkoli se rozžehne toliko pro jednoho, přece stejně
prospívá všem, kteří jsou s ním, ačkoli pro ně svíce se nerozžala. Tedy, ježto přímluvy jsou jakási duchovní světla, ačkoliv za jednoho zvlášť se konají, neplatí více jemu než jiným, jsoucím v očistci.


Mimo to, jak se praví v Předloze, podle toho přímluvy mrtvým prospívají, protože, „dokud žili zde, zasloužili si, aby jim potom mohly prospěti". Ale někteří více zasloužili, aby jim přímluvy prospěly, než oni, za něž se konají. Tedy jim více prospějí; jinak by se mařila jejich zásluha.


Mimo to za chudé se nekoná tolik přímluv jako za bohaté. Kdyby tedy přímluvy učiněné za některé prospívaly pouze jim, nebo více než jiným, chudí by měli horší postavení, což je proti výroku Páně, Luk. 6: „Blažení chudí, protože vaše je království Boží."


Avšak proti, vzorem lidské spravedlnosti je božská spravedlnost. Ale lidská spravedlnost, jestliže někdo za někoho zaplatí dluh, pouze jeho osvobodí. Tedy, ježto onen, kdo činí přímluvy, jaksi platí dluh toho, za koho činí, jemu pouze prospějí.


Mimo to, jako člověk činící přímluvu jaksi činí zadost za zemřelého; tak také někdy někdo může za živého zadostčiniti. Ale když někdo činí zadost za živého, ono zadostučinění se nepočítá leč onomu, za něhož bylo učiněno. Tedy i činící přímluvy prospívá pouze tomu, za něhož činí.


Odpovídám: Musí se říci, že o tom bylo dvojí mínění. Někteří totiž, jako Praepositivus, řekli, že přímluvy za někoho jednoho učiněné neprospívají více tomu, za něhož se konají, nýbrž těm, kteří jsou více hodni: a dávali příklad svíce, jež se rozžehne pro nějakého bohatého, jež neméně prospěje těm, kteří jsou s ním, než samému bohatci, a snad více, mají-li oči jasnější; a také čtení, jež neprospívá více tomu, pro koho se čte, než jiným, kteří zároveň s ním slyší, nýbrž snad více jiným, kteří jsou schopnější myslí. A kdyby se jim namítalo, že podle toho by bylo marné zařízení Církve, jež za některé zvlášť ustanovuje modlitby, říkali, že to Církev učinila na povzbuzení zbožnosti věřících, kteří jsou náchylnější konati zvláštní přímluvy než obecné; a také vroucněji se modlí za sobě blízké než za cizí. Jiní naopak řekli, že přímluvy více platí těm, za něž se konají.


Obojí pak mínění má v něčem pravdu. Neboť cenu přímluv lze vážiti ze dvou. Mají totiž jedním způsobem cenu ze ctnosti lásky, jež činí všechna dobra společnými; a podle tohoto více platí tomu, kdo je více naplněn láskou, ačkoli se za něho zvláště nekonají: a tak se cena přímluv bere spíše jako nějaká vnitřní útěcha, pokud jednoho majícího lásku těší dobra druhého po smrti, co do zmenšení trestu; po smrti totiž nemá místa získání milosti nebo rozmnožení, na což nám v životě platí skutky jiných z moci lásky. — Jiným způsobem platí přímluvy tím, že z úmyslu jednoho se poskytují druhému, a tak zadostučinění jednoho se počítá druhému. A tímto  způsobem není pochyby, že více platí tomu, za něhož se konají, ba tak pouze jemu platí. Zadostučinění totiž vlastně je zařízeno k odpuštění trestu. Pročež vzhledem k odpuštění trestu především platí přímluva tomu, za něhož se koná. A podle toho druhé mínění má více z pravdy než první.


K prvnímu se tedy musí říci, že přímluvy prospívají na způsob světla, pokud mrtví je přijímají, a tím dostávají jakousi útěchu a tím větší, čím větší mají lásku. Ale pokud přímluvy jsou nějaké zadostučinění, úmyslem činícího přenesené na jiného, nejsou podobny světlu, nýbrž spíše  placení nějakého dluhu. Není však nutné, aby, když se zaplatí dluh za jednoho, tím i dluh jiných se platil.


K druhému se musí říci, že tato zásluha je podmíněna: tím způsobem totiž zasloužili, aby jim prospěly, kdyby se za ně konaly, což nebylo nic jiného než činiti se způsobilými přijetí. Z čehož je patrné, že nezasloužili přímo onu podporu přímluv, nýbrž zásluhami předcházejícími se uzpůsobili, aby přijali užitek přímluv. A proto nenásleduje, že se maří jejich zásluha.


K třetímu se musí říci, že nic nebrání, aby bohatí v něčem měli lepší postavení než chudí, jako co do odpouštění trestu. Ale to je jako nic, srovnáno s dosažením království nebes, v němž uvedená autorita ukazuje lepší postavení chudých.


LXXI. ČLÁNEK 13.
Zda přímluvy učiněné za mnohé tolik platí jednotlivým, jako kdyby se konaly za každého zvláště.


Při třinácté se postupuje takto: Zdá se, že přímluvy učiněné za mnohé tolik platí jednotlivým, jako kdyby se konaly za každého zvláště. Vidíme totiž, že ze čtení, jež se koná pro jednoho, nic
jemu neubude, jestliže zároveň také jiným se čte. Tedy také z téhož důvodu nic se neztratí tomu, za něhož se koná přímluva, jestliže někdo je mu přidán. A tak, jestliže se koná za více, tolik platí jednotlivým, jako kdyby za každého zvláště se konala.


Mimo to podle obecného obyčeje Církve vidíme, že, když se slouží mše za nějakého zemřelého, zároveň také se tam připojují modlitby za jiné zemřelé. To však by nebylo, kdyby z toho zemřelý, za něhož se slouží mše, odnesl nějakou škodu. Tedy totéž, co prve.


Mimo to přímluvy, hlavně modlitbami, se opírají o Boží moc. Ale, jako Bůh nečiní rozdílu mezi podporováním od mnohých nebo několika, tak není odlišné podporovati mnohé nebo jednoho. Tedy kolik by pomohla jednomu jedna modlitba, kdyby se toliko za něho konala, tolik pomůže jednotlivcům z mnohých, jestliže táž modlitba se koná za mnohé.


Avšak proti, lepší je podporovati četné než jednoho. Jestliže tedy přímluva učiněná za mnohé platí jednotlivým tolik, jako kdyby toliko za jednoho se konala, zdá se, že Církev neměla ustanoviti, aby se konala jednotlivě za někoho mše nebo modlitba, nýbrž aby se vždy konala za všechny věřící zemřelé, což je patrně nesprávné.


Mimo to přímluva má omezenou účinnost. Tedy, rozdělena mnohým, méně prospívá jednotlivým, než by prospěla, kdyby se konala toliko za jednoho.


Odpovídám: Musí se říci, že, pozoruje-li se cena přímluv, pokud platí z moci lásky, jednotící údy Církve, přímluvy za mnohé učiněné tolik pomáhají, jako kdyby se konaly toliko za jednoho, protože láska se nezmenšuje, jestli že se její účinek rozdělí na mnohé, nýbrž spíše vzrůstá. A podobně také radost čím je společná četnějším, bude větší, jak praví Augustin. A tak z jednoho dobra vykonaného neradují se méně mnozí v očistci než jeden. Pozoruje-li se však cena přímluv, pokud jsou jakási zadostčinění, z úmyslu činícího přenesená na mrtvé, tu více platí někomu přímluva, která se za něho zvláště koná, než která se koná zaň obecně a za mnoho jiných; neboť tak se účinek přímluv rozděluje z božské spravedlnosti mezi ty, za něž se konají přímluvy. Z čehož je patrné, že tato otázka závisí na první; a z toho také je patrné, proč bylo ustanoveno, aby se v Církvi konaly zvláštní přímluvy.


K prvnímu se tedy musí říci, že přímluvy, pokud jsou nějaká zadostučinění, neprospívají na způsob činnosti, jako prospívá poučování, jež, jako každá jiná činnost, má účinek podle uzpůsobení přijímajícího, nýbrž platí na způsob placení dluhu, jak bylo řečeno. A proto není podobně.


K druhému se musí říci, že, ježto přímluvy za jednoho učiněné nějak také jiným prospívají, jak je patrné z řečených, proto, když mše se slouží za jednoho, není nevhodné, aby se za jiné také konaly modlitby. Neříkají se totiž jiné modlitby na to, aby zadostučinění jednou přímluvou se určilo jiným hlavně, nýbrž aby jim také prospěla modlitba za ně zvláště konaná.


K třetímu se musí říci, že modlitba se uvažuje i se strany modlícího i se strany toho, k němuž je modlitba; a na obojím závisí její účinky. A proto, ačkoli Boží moci není nesnadnější osvoboditi mnohé než jednoho, přece takového prosícího modlitba není tak zadostčinící za mnohé jako za jednoho.


LXXI. ČLÁNEK 14.
Zda obecné přímluvy tolik platí oněm, za něž se zvláštní nekonají, kolik oněm, za něž se konají, platí zvláštní i obecné zároveň.


Při čtrnácté se postupuje takto: Zdá se, že tolik platí obecné přímluvy oněm, za něž zvláštní se nekonají, kolik oněm, za něž se konají, platí zvláštní i obecné zároveň. Každému totiž podle vlastních zásluh se odplatí v budoucnu. Ale onen, za něhož se nekonají přímluvy, zasloužil, aby tolik byl podporován po smrti, kolik onen, za něhož se konají zvláštní. Tedy tolik bude podporován obecnými, kolik onen zvláštními a obecnými.


Mimo to mezi přímluvami Církve hlavní jest Eucharistie. Ale Eucharistie, poněvadž obsahuje celého Krista, má jaksi nekonečnou účinnost. Tedy jedno obětování Eucharistie, jež se společně za všechny koná, platí na úplné osvobození těch, kteří jsou v očistci; a tak tolik podporují pouhé obecné přímluvy, kolik podporují zvláštní a obecné zároveň.


Avšak proti jest, že dvě dobrdobra je spíše voliti než jedno. Tedy přímluvy zvláštní a obecné více prospívají než toliko obecné.

Odpovídám: Musí se říci, že řešení té otázky závisí na řešení dvanácté otázky. Jestliže totiž přímluvy za jednoho zvlášť učiněné platí nelišně všem, tu všechny přímluvy jsou společné; a proto tolik bude onen podporován, za něhož se nekonají zvláštní, kolik onen, za něhož se konají, jestliže je stejně hoden. Jestliže však přímluvy za někoho učiněné neprospívají nelišně všem, nýbrž nejvíce těm, za něž se konají, tu není pochyby, že přímluvy obecné a zvláštní zároveň více platí někomu než toliko obecné. A proto také Mistr naznačuje v Předloze dvě mínění: jedno, když praví, že stejně prospívají bohatému obecné i zvláštní, jako chudému toliko společné; ačkoli totiž četnějšími je podporován jeden než druhý, přece není více podporován. Druhé pak naznačuje, když praví, že onen, za něhož se konají zvláštní, dosáhne rychlejšího osvobození, ale ne  úplnějšího; protože oba nakonec budou osvobozeni od každého trestu.


K prvnímu se tedy musí říci, že, jak z řečených je patrné, pomoc přímluvami nespadá přímo a jednoduše pod zásluhu, nýbrž jako pod podmínkou. A proto důvod nedokazuje.


K druhému se musí říci, že ačkoli je nekonečná moc Krista, který jest obsažen pod svátostí Eucharistie, přece jest omezený účinek, k němuž je zařízena ona svátost. Pročež jednou oltářní obětí nemusí býti odpykán celý trest těch, kteří jsou v očistci, jako také ani jednou obětí, kterou někdo podává, není vysvobozen z celého zadostučinění za hříchy; pročež také se ukládá někdy více mší na zadostučinění jednoho hříchu. Lze však mysliti, že, zbude-li něco ze zvláštních přímluv těm, za něž se konají, jako když jich nepotřebují, z Božího milosrdenství jiným se uděluje, za něž se nekonají, jestliže jich potřebují; jak je patrné z Damašského, tak řkoucího: „Vpravdě Bůh jakožto spravedlivý měří možnost a nemohoucnost, jakožto uznávající nedostatečnost obchodně smění," kterážto obchodnost nastává, jestliže to, co chybí jednomu, druhý doplní.

 

zdroj: http://www.ulozto.sk/xVe6KRz/summa-teologie-3-cast-doplnek-pdf

toto je učební text na seminář dne 30.10.2014

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA